Cesta měla svůj počátek Jeseníku. Po poledním příjezdu a následném nákupu posledních části jídla, jsme vyrazili na západ k vrchu jménem Šerák. Cesta vedla po žluté stezce. Stoupání se dostavilo hned. Po rozcestníku který se příznačně jmenoval „Pod Strmým“ se cesta začala motat do serpentýn. Ujít 3,5 km nám trvalo hodinu a půl. Na vrcholu se nám naskytl pohled na úžasný kontrast. Hornatá Česká republika a Polsko, jehož rovina se táhla až na obzor. Podobný pohled je i v Krkonoších. Ze Šeráku jsme sešli po kamenité silnici do Filipovic. Z nich jsme jen přešly k vesničce Bělá, kde jsme přespali u Zaječího pramene.
Dalšího dne jsme vyrazili na jihovýchod, kde jsme prudce vystoupali na Jelení loučky. Od kterého se táhne až neuvěřitelně rovná cesta k Pásmu Orlíka. Cesta zde prochází velmi úzkým pruhem mezi lesy. Výjev je to nádherný, připomnělo mi to fotku USA – Kanadské hranice na západě. Cesta tady lehce klesá a kvůli absenci stromů se často hiker musí potýkat s broděním malého potůčku či mokřadu. Od Pásma Orlíka jsme po cyklostezce podél Bílého potoka sešli do osady Bílý Potok. Cestou narazíte na malou hráz, která vytváří malou nádrž. Ačkoli je několik metrů hluboká, voda je tak čistá, že jsme krásně viděli až na dno. Přespali jsme kousek od Ptačího mlýna u brodu přes potok.
Další den nás čekal výstup na Praděd, došli jsme tedy do vesnice Vidly, odkud jsme opět stoupali podél Střední Opavy. Nejprve nebyl náklon nějak hrozný, za rozcestníkem „Střední Opava“ se malá silnička změní v úzkou horskou stezku, kdy stoupání je opravdu příkré. Pro někoho kdo nese těžkou krosnu to byla opravdu zátěž. Od rozcestníku „Černík“, kde se doposud osamělá modrá cesta spojuje se žlutou trasou, se cesta začíná narovnávat. Do Švýcárny se dokonce lehce klesá. Cesta se přitom vylezla do horské tundry, která se v ČR vyskytuje od určité výšky. Ve Švýcárně jsme si dali krátký oběd a už jsme zase stoupali po rozbité silnici pod Praděd. Tam jsme se napojili na normální silnici a vylezli na Praděd. Vrchol Jeseníků nám poskytl nádherný rozhled na okolí. Z Pradědu, posilněni zmrzlinou, jsme zase klesli k Ovčárně, tedy k rozcestníku „Nad Ovčárnou“. Zde jsme se se odpojili od silnice a vyšlapanou stezkou jsme se vydali směr „Jelení studánka“. Většina cesty vede po hřebeni horskou tundrou. Výhledy na okolní krajinu byli dokonalé, tedy kazil je jen všudypřítomný opar. Na Jelení studánce nás čekalo hned několik překvapení. Ten přístřešek, který tam měl být tam byl, ale byl to přímo hrad. Musel být postaven jako pevný úkryt pro poutníky, které na hřebeni chytne bouřka nebo silný vítr. Z jelení studánky se valil proud čisté a dobré vody. Plus s námi na tomto místě měla přespávat skupina rodin s dětmi. Nakonec ani to se neukázalo jako problém.
Statistiky poslední dne byli opravdu neobyčejné. Klesnout jsme měli asi o 1200 metrů, vystoupat jen 187 m. Jako první jsme ráno minuli Ztracené kameny. Vylézt na ně stálo za ten výhled. Tip, krosny nechte dole, může to být nebezpečné. Ze Ztracených kamenů jsme sešli ke Skřítku. Motorest Skřítek, mnoho lidí, které jsme potkali o něm mluvilo, my jsme přišli moc brzo ráno, takže jsme nemohli potvrdit jeho pověst. Od Skřítku ke „Hvězdě“ se cesta narovnala. Po Hvězdě, ale přišlo asi 100 metrové stoupání a následně hluboké klesání do osady „Krásné“. Zde jsme se napojili na silnici a do dvou hodin jsme už vybírali restauraci na oběd. Cesta domů už proběhla bez problémů.
Na závěr lze jen říci že, Jeseníky jsou pohoří, které mě osobně zaujalo svoji přirozenou krásou, není tam žádný speciální přírodní úkaz. Jsou to jen „obyčejné“ hory. Ale to je dělá pro mě krásnými. Ty hluboké lesy, úzké vyšlapané stezky podél čistých potoků. Všemu pomohl fakt, že až na oblast kolem Pradědu jsme nikde jinde nepotkávali jiné hikery, trampy ani turisty. Do Jeseníků jsem nejel, abych viděl něco světově vzácného. Jel jsem tam, abych si vychutnal tu krásu jednoduchosti.
Svět podle Farmáře 