Již mnoho let se řeší zásadní téma. Duševní zdraví dětí a mladistvých na tom není vůbec dobře. [1] Mnoho dětí se potýká s depresí a úzkostí. Navíc tyto statistiky se jen zhoršují. Jedná se o trend na jehož konci by mohla být generace, která nebude schopna zařazení do současné společnosti. 

Mnoho odborníků, politiků ale i obyčejných lidí se o tomto běžně baví a snaží se najít viníky. Snaží se najít řešení tohoto problému. Nejčastějšími viníky tak jsou sociální sítě, telefony, hry, počítače, internet apod. Samozřejmě je asi potřeba přiznat, že tyto věci těmto problémům často nepomáhají, ale naopak prohlubují. Společně s viníky se ale odborníci předhánějí v tipech, radách a způsobech, jak těmto problémům předcházet a jak příznaky zmírňovat. Zmíním zde například studii ukazující, že procházky v přírodě na rozdíl od městského prostředí pomáhá duševní pohodě (Bratman et al. (2015)). Nebo tvrzení že při práci a učení je vhodné si dávat bdělé pauzy plné klidu a ticha (Dewar, Alber, Butler, Cowan & Della Sala (2012), Kirste et al. (2013)) či že práce by se měla dělit do 20-25 minutových bloků, zvaných pomodoro metoda s krátkými přestávkami dle preferencí jedince (Atsunori Ariga & Alejandro Lleras (2011)). K tomu všemu samozřejmě existují různé průpovídky, které nabádají k vlastnímu rozvržení času a práce, přestávkám, dobrému spánku, sociálnímu životu apod.

Toto vše neustále opakujeme a připomínáme si, ale hned druhým dechem pošleme děti do školy. A já se ptám, nemůže za všechny tyto problémy toto prostředí, do kterého děti nutíme chodit proti své vůli a kde tráví více jak polovinu času, kdy jsou vzhůru? Či se jedná aspoň o jednoho z hlavních viníků a katalyzátorů mnoha problémů, které se objevují mezi mladými? Přece jenom si zkusíme uvědomit, co dnešní docházka do školy znamená. Děti vstávají brzy, často stejně nebo dokonce i dříve než rodiče do zaměstnání i když je jasné že děti potřebují spánku více. Naložíme jim batoh, vážící nezanedbatelný zlomek jejich tělesné váhy, všemožnými optimalizovanými učebnicemi a sešity, abychom je pak vyslali na cestu do školy. Cesta do školy obnáší cestu v MHD během největšího zatížení, tedy přecpaných autobusů a vlaků, aby došly do budovy školy. Tam se hned po vstupu, někde dokonce po průchodu turnikety, se za nimi dveře zavřou a zamknou. Myslím, že je zde dobré přiznat, že toto zamykání a kontrola vstupu mají dobrou motivaci zabránit neštěstím spojeným se střelbou na školách či jiným hrozbám.

V této budově pak stráví něco okolo 8 hodin, zavřeny uvnitř budovy, obklopeny stovkami jiných dětí různých věků, které prostě nedokaží být celkově ticho. Musí se přezout z oblíbených pevných bot do otevřených bot, které často způsobují chlad od nohou, a za argumentu že by jinak dovnitř nosili moc špíny. Ironicky hned vedle nich procházejí učitelé, kterých se toto pravidlo netýká a na vysoké škole najednou zjistí, že lze udržet čistotu ve školní budově i bez nutnosti přezutí. Následně začíná dlouhý program, kdy se od nich očekává že dokáží udržet pozornost 45 minut, i přesto, že mnoho studií ukazuje na opak a doporučuje mít intervaly pozornosti menší. Během těchto 45 minut se od studenta vyžaduje naprostý klid, minimum pohybu, hlavně pasivní poslech a neustálé psaní diktovaných poznámek. Na tělesné potřeby, odpočinek, přesun či socializaci pak má žák necelých 10 minut. Jídlo a pití, i když v poslední době začínají být učitelé více benevolentní, je stále zakazována během výuky a pokud by žák potřeboval odejít na záchod, je vystaven nepříjemné situaci, kdy se před celou třídou musí zeptat a žádat o dovolení odejít.

Pauzy také nejsou zrovna ideální prostředí, kromě toho, že se jedná o docela málo času, vzhledem k tomu, co učitelé vyžadují a předpokládají, že žáci udělají, se navíc často nejedná o úplně ideální místo pro odpočinek. Mnoho odborníků doporučuje mezi soustředěním dělat přestávky obsahující klid, ticho nebo kontakt s přírodou. Klasická školní přestávka nemá s těmito pojmy nic společného. Klid a ticho jsou na školách plných dětí nedosažitelné luxusy, které například já osobně jsem řešil tím, že jsem odcházel na záchod zásadně během hodiny, kdy na chodbách nikdo nebyl a škola se dala nazvat tichou. Pobyt v přírodě je představa ještě více směšná, mnoho škol se nachází v centrech měst, tedy často nemají vlastní plochy zeleně kam mohou žáky pustit a městské parky nedovolují moc velkou kontrolu. Jedinou variantou pro děti, které chtěly aspoň chvilku klidu, tak byla sluchátka. Ta ovšem, společně s mobilními telefony budou plošně zakázána.

Celkově telefony vytváří dlouhý seznam problémů a symptomů. Například, mnoho učitelů si stěžuje na to, že studenti celé svoje přestávky na telefonu tráví. Ale nějak je nenapadne to, že si právě vytváří malý ostrov klidu, kde se cítí lépe. Že těch 10 minut z celé hodiny chtějí použít ke komunikaci se svými kamarády, které jinak kontaktovat nemohou. Že si možná rychle ještě opakují látku na další hodinu nebo si zařizují činnost, která bude následovat po škole. Ano, samozřejmě, mnoho studentů na telefonu tráví čas hlavně na sociálních sítích, ale nejsou právě i ty náhradou (i když ne úplně ideální) za odpočinek. Copak nemálo z nás dospělých používá sociální sítě jako odpočinek při cestě do práce či z práce, ve které bychom se stejně tak měli soustředit? Proč my po práci, ve které se musíme soustředit, můžeme trávit cestu metrem na sociálních sítích, se sluchátky na uších, ale studentům, kteří se musí soustředit na věci, které je v tu chvíli nezajímají, tuto formu i když nevhodného odpočinku hodláme zakázat. 

K telefonům a jejich omezování samozřejmě existují ještě dva argumenty ze všech nejsilnější. Telefon, kromě nějakého odpočinku i představuje nástroj, jak se spojit s podporou. Představme si situaci na druhém stupni základní školy, v tomto období mnoho dívek zažije svoji první menstruaci. Jedná se o situaci pravděpodobně velmi stresovou (i když já jako chlap si to nedokážu plně představit.) Taková dívka za normálních okolností okamžitě volá/píše své mamince, aby jí poradila co s tím, případně diskrétně do školy dovezla potřeby pro zvládnutí takové situace. Pokud bychom ale telefony plošně zakázali a zamykali do škříněk, najednou se buď stane, že daná dívka u sebe telefon mít nebude, nebo ho bude mít zamčený ve skříňce. V obou případech ale musí dojít za učitelem a situaci mu vysvětlit, protože učitel musí důvod žádosti o vydání telefonu vyhodnotit jako dostatečně akutní. Vystavíme tedy malou dívku, která prožívá velmi citlivou a stresovou situaci tomu, že nějakému učiteli bude toto vše vysvětlovat a žádat o telefon. 

Druhý případ se může stát kdykoli když se dítě nebude cítit dobře po duševní stránce, bude trpět úzkostmi, depresemi apod. Za normálních okolností může napsat svým rodičům nebo přátelům a ti mu skrze telefon vyjádří podporu a pokusí se najít nějaký způsob jak ho co nejvíce uklidnit a ujistit o svém bezpečí. Pro mnoho lidí s úzkostí je právě ta možnost toho kontaktu dostatečná útěcha sama o sobě. Jenže s telefonem zamčeným v nějaké skříňce najednou dostaneme dítě, které nemá možnost, jak rychle a samozřejmě diskrétně kontaktovat někoho, komu věří, a opět ho vystavíme situaci, kdy bude muset dojít za učitelem a vše mu vysvětlit. Nevím, zda čtenář někdy zažil panickou ataku, ale mohu vám říci, že to rozhodně není situace, během které bych šel za učitelem a pokusil se mu vysvětlit že nutně potřebuji telefon abych si pustil klidnou hudbu nebo napsal/zavolal přátelům. 

Toto shrnutí jak vypadá běžné fungování na školách jasně ukazuje že škola není rozhodně nějak příjemné místo. Neustále tak řešíme různé problémy mládeže ale zároveň je posíláme někam, co bychom nazvali toxické pracovní prostředí. Zároveň ale když se tyto problémy řeší, se ani často neobtěžujeme se zeptat těch dětí a zkoušíme na něj přijít sami, aniž bychom si sami pamatovali, jaké to bylo. Jaká frustrace z tohoto může vzniknout?

Ještě poslední část, kterou bych chtěl zmínit, je “problémové” chování dětí. “Problémové” je v uvozovkách, protože ačkoliv je například násilné chování v kolektivu nežádoucí, škola přirozeně podporuje tyto sklony. Opět si uveďme v jakém prostředí se děti nacházejí. Posadíme malé děti, které potřebují pohyb a aktivitu do lavice a řekneme jim, aby se nehýbali, mluvili jen tehdy, když je jim dovoleno, jinak přijde trest ve formě represí a nátlaku, čímž jednoduše dáváme najevo, že si tu rovni nejsme a že existují silnější a slabší, což nejen že dává vzor chování, tedy silnější mohou kontrolovat ty slabší, ale také to vytváří pnutí a frustraci, se kterou děti neumí ještě tolik pracovat a často tak vyjde najevo jako násilí. 

Myslím si, že čtenáři už dávno došlo, kam s tím směřuji. Já tu totiž označuji instituci školy jakožto přinejmenším katalyzátor a násobič duševních potíží dětí. Já tu ukazuji prstem na instituci, která tuto podobu dostala proto aby monarchové dokázali [2] vytvořit poslušné a nemyslící vojáky a poddané. Samozřejmě od té doby se učení posunulo, ale princip zůstává stejný, jeden autoritativní učitel s monopolem na chod výuky a mnoho poslušných žáků. Protiargumenty typu, že přece v historii přece tolik duševních problémů nebylo mají jeden velký problém, statistika o duševním zdraví závisela na tom aby děti k psychologům chodily, což se tenkrát nedělo jelikož se to přecházelo jako “slabost”, a tudíž statistiky z minulosti nemusí odpovídat realitě. Prosím nás všechny tedy, prosím zamysleme se, co děláme našim dětem.

1. https://www.nudz.cz/media-pr/tiskove-zpravy/narodni-monitoring-dusevniho-zdravi-deti-40-vykazuje-znamky-stredni-az-tezke-deprese-30-uzkosti-odbornici-pripravuji-preventivni-opatreni
2. https://en.wikipedia.org/wiki/Prussian_education_system

Když se v poslední době probíral státní rozpočet a jeho schodky, vždy jsem si vzpomněl na rok 2020, kdy přišla pandemie Covidu-19, ten rok to najednou skočilo z 28 miliard korun schodku na 367 miliard^[1]. Tedy něco přes 13 násobný nárůst který byl omluven kompenzacemi za ušlé tržby z důvodů státních zákazů a omezení podnikání. Toto pokračovalo dál, jen v roce 2020 cca 200 mld. korun bylo použito na opatření a kompenzace z důvodu pandemie. V roce 2021 byla situace ještě horší a schodek, opět podobně omluvený dosáhl hodnoty 419 mld. korun. Tento rok se také vyměnila vláda, která slibovala zastavení tohoto navyšování státního dluhu. Místo toho jsme dostávali, sice menší ale přesto nepředstavitelné schodky a obrovskou míru zadlužení pro stát. Kde nominální hodnota dluhu za posledních 10 let vzrostla celkem trojnásobně^[2]. V poměru k HDP sice ten nárůst jen vyrovnává dosavadní maximum z roku 2012, které bylo způsobeno stejně tak nominálním zvýšením dluhu tak i snížením HDP^[3]. Nyní se však nacházíme v situaci, kdy HDP sice roste ale dluh roste mnohonásobně rychleji. jen za poslední 4 roky skoro o bilion korun.

Tak to bylo trochu statistiky, já jsem si ale říkal že až skončí covid a nastoupí vláda Petra Fialy, všechny tyto výdaje na covid jednoduše seškrtá, přece jenom v roce 2023 po covidu nikdo ani neštěkl, a schodek se zase usadí na hladinách pod 100 mld. korun. Byl jsem ale na omylu, v roce 2022 vtrhla vojska Ruské federace na Ukrajinu a spustila se tak největší konvenční válka v Evropě od druhé světové války, jejichž následkem byly sankce proti Rusku, které v té době bylo dodavatelem levných energií do Česka. Tento šok, speciálně v cenách za paliva a plyn už tak umocnil vzrůstající inflaci, která v roce 2022 a 2023 dosahovala i hodnot nad 10%^[4]. Válka na Ukrajině tak jen dolila benzín do ohně, který byl zapálen obrovskou injekcí peněz do kapes lidí během pandemie.

Tento vzrůst inflace měl na státní rozpočet dva hlavní vlivy. První bylo zvednutí starobních a jiných důchodů z důvodu valorizace. Z roku 2020 na rok 2025 tak vzrostly o 200 mld. korun ^[5] . Toto jsou výdaje, které prostě momentálně nejde škrtnout. Tato inflace, jelikož nebyla jen lokální ale v té či oné míře se vyskytovala i v jiných zemích, způsobila také vzrůst úrokových sazeb. Tedy ty rekordní stovky miliard tak byly půjčeny s rekordními úroky, jen jejich placení nás v roce 2027 bude stát 130 mld. korun (V roce 2019 to bylo 39 mld. korun ^[2-1]). Tedy jen inflace nám přidala 330 mld. korun navíc, které se prostě musí zaplatit.

Jako poslední vážný zásah bylo zrušení superhrubé mzdy. Sice nejsem fanoušek daní, je ale potřeba přiznat že načasování jejího zrušení snad nemohlo být horší. K jejímu zrušení došlo 1. ledna 2021, tedy uprostřed nejhorších opatření a následků pandemie, již rok po tom co ekonomika stála. Podle některých toto zrušení stálo stát skoro 130 mld. korun ^[6] tedy částku na kterou by tento stát neměl ani v roce 2019, natož v roce 2021. Navíc tato částka se pravděpodobně od té doby zvyšuje. Toto zrušení navíc bylo spoluprací ODS a ANO, tedy se nedá počítat s tím, že její znovuzavedení přijde ani od opozice, ani od vlády. Navíc by to i tak byla politická sebevražda.

Tyto odhady nám tak dávají částku cca 400 až 500 mld. které stát musí někde jinde ušetřit nebo vybrat. Což je samozřejmě v rámci několika let nemožné. Navíc státu ani nenahrávají okolnosti, například to že Husákovy děti, největší generace, se pomalu blíží důchodovému věku kdy bude potřeba tomuto obrovskému množství lidí vyplácet důchody a náklady ve zdravotnictví a to vše za situace kdy nová generace rozhodně není natolik početná aby dokázala na toto vše vydělat a která už teď má problém uživit sama sebe natož miliony důchodců.

Tento rant/článek je primárně o tom proč prostě nepřijde záchrana v citlivém šetření, které mnozí politici slibují. Již cca 80% až 85% všech výdajů jsou výdaje mandatorní. Tedy i kdybychom všechny ostatní výdaje škrtli, i tak by to stačilo na zrušení schodku a ušetření sotva 100 mld. Za cenu zastavení jakýchkoli dotací, investic apod. Tedy ani ti nejzodpovědnější politici nám tak nedokážou za současných podmínek doručit vyrovnaný rozpočet. Protože vyrovnaný rozpočet znamená buď výrazné zvýšení zdanění, či zásah do mandatorních výdajů a obojí je politická sebevražda.

Je tedy vůbec nějaká naděje? Existuje svět kde mladí lidé narození ve 21. století nebudou muset otročit na důchodce ale budou žít ve zdravé ekonomice? Ano, je (zde bych rád řekl že z roviny faktů přecházím do roviny subjektivní s mými názory). Myslím že situaci by pomohla privatizace a přesunutí služeb státu do soukromého sektoru s ponecháním sociálních programů pouze pro ty co to nejvíce potřebují. Bavím se o školství, zdravotnictví, část zabezpečení na stáří. K tomu obrovská digitalizace a následné propuštění mnoha státních zaměstnanců. Zda by toto v situaci kdy porodnost klesá celý problém vyřešilo je ovšem jiná otázka, myslím si ale že se jedná o nezbytný krok na cestě k lepší situaci.

1. https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_rozpo%C4%8Det_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky
2. https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_dluh_%C4%8Ceska#/media/Soubor:V%C3%BDvoj_st%C3%A1tn%C3%ADho_dluhu_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky_v_letech_1993%E2%80%932025.png
3. https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomika_%C4%8Ceska#/media/Soubor:Nomin%C3%A1ln%C3%AD_HDP_(v_mld._K%C4%8D).jpg
4. https://csu.gov.cz/mira_inflace
5. https://data.cssz.cz/web/otevrena-data/graf-vydaje-na-duchody-v-cr
6. https://www.irozhlas.cz/ekonomika/superhruba-mzda-zruseni-stravenkovy-pausal-schillerova-snemovna_2011200625_jgr

Kvůli nedávnému hlasování ohledně prodloužení výjimky chat control 1.0 a legislativnímu procesu okolo jsem se rozhodl přistoupit na to, co mi mnozí vždy říkali: kontaktujte své europoslance a vyjádřete se k danému tématu. Tak jsem to provedl. Kvůli bouři na sociálních sítí, kterou vyvovalo jednání však považuji za nemožné napsat paní europoslankyni online a očekávat přečtení, proto považuji za nejpravděpodobnější že si přečte papírový dopis, který jsem dnes (16.7. 2026) poslal do její kanceláře v Praze. Ačkoli se dá očekávat, že dopis dorazí do kanceláře vcelku rychle, k přečtení dopisu dojde později. Zaprvé nevím, zda je paní europoslankyně v tuto chvíli v ČR; navíc i kdyby byla, tak vzhledem k letní sezóně je možné, že do kanceláře z důvodu volna nedochází. Přesto doufám a myslím, že je rozumné předpokládat, že si dopis bude mít možnost přečíst během následujících tří týdnů.

Pak samozřejmě zbývá otázka, zda si ho paní europoslankyně skutečně přečte a zda navíc dokonce odpoví. Jak zmiňuji již v samotném dopise, odpověď, ačkoli by byla vítaná, není očekávaná. Přece jenom si uvědomuji, že odpovídat mi není úplně prioritou v jejím pracovním rozvrhu. Přesto bych za odpověď, ať už poštou nebo přiloženým e-mailem, byl rád. Každopádně vám níže přikládám znění dopisu.

„Vážená paní europoslankyně,

Jmenuji se Jan Marjanko, bydlím v ************ na Litoměřicku a je mi 2* let. Jsem student vysoké školy a ve svém volném čase se rád zabývám politikou. Píšu Vám jako obyčejný občan tak, jak jsme často nabádáni. Předem chci říci že naprosto odsuzuji sprosté a nevhodné urážky, které se na Vás snesly po posledních hlasování ohledně tzv. Chat control 1.0 

Píšu Vám však, abych vyjádřil své znepokojení nad těmito událostmi. Osobně fanoušek chat control 1.0 nejsem a jsem si vědom Vašeho hlasování PROTI. To, co mě ale více zaujalo, je hlasování předcházející. Jednalo se, pokud se nepletu, o hlasování o zařazení tohoto bodu v urgentním režimu, kdy jste hlasovala PRO. Věřím a byl jsem přesvědčen, že urgentní režim je určen k projednávání zásadních otázek, které tlačí čas. Příklady mohou být body týkajícími se války na Ukrajině hned po jejím vypuknutí, opatřeními na začátku pandemie apod.

Nevidím ale důvod, proč projednávat takovýto zákon v urgentním režimu. Navíc speciálně pokud byl již daný zákon zamítnut v březnu. Nemohu se tedy ubránit dojmu, že toto projednání v urgentním režimu bylo jen způsob, jak zákon protlačit i přes nesouhlas většiny. A to pomocí podmínky, že body v urgentním režimu mohou být zamítnuty pouze absolutní většinou hlasů. Což vzhledem k tomu, že věc byla načasována přesně na začátek léta, kdy absence europoslanců bývá velká, se může zdát jako cílené využití jednacího řádu a jeho pravidel pro prosazení zákona i přes odpor většiny poslanců. 

Rád bych teď uvedl na pravou míru to, že ačkoli se jedná o dojem, rozhodně nechci tvrdit, že tomu tak skutečně je. Pokud by ale můj dojem byl aspoň částečnou pravdou, jednalo by se o podražení vlastních nohou a výrazné snížení důvěry v demokratické principy v EU. Což já bych osobně velmi nerad. Této skutečnosti ovšem ani nepřispívá rétorika představitelů. Mohu zmínit přísné vypnutí mikrofonu Martinu Sonnebornovi. Ano, sice přetahoval, ale mé přesvědčení bylo, že mluvčí se nechávají domluvit v rámci určitých mezí i přes čas.

Mojí žádostí a prosbou tedy je, abyste se jako zástupkyně ČR v EP snažila dále udržovat pověst EU jako demokratické instituce, dodržující její vlastní předpisy a hlavně jednající v zájmu svých občanů, který je reprezentován právě Vámi. Samozřejmě nejsem expert na právo, tedy je možné, že jsem někde něco špatně pochopil. Pokud tomu tak je, jsem si jistý, že nejsem sám a již zmíněná nedůvěra v tuto instituci tímto nepochopením může jen vzrůst, což, jak jste sama psala, může nahrávat hrozbám jako Rusko. 

Prosím tedy o vysvětlení, vyjasnění, zda můj dojem se skutečně zakládá na omylu. Samozřejmě bych byl nejradši za odpověď, ale uvědomuji si, že ve Vašem vytížení odpovídat každé zprávě byste nedělala nic jiného. K tomuto kroku mě vede i fakt, že na sociálních sítích (např. na platformě X) je věcná diskuse s Vámi na toto téma často odmítána či ignorována, i když z pochopitelných důvodů. Proto volím tuto oficiální cestu papírového dopisu a pevně věřím, že se mi dostane věcného vysvětlení. Pokud byste odpovědět opravdu chtěla, ale papírový dopis je přece jenom složitější odeslat, připojuji svoji emailovou adresu: ***********@seznam.cz

Předem děkuji za Váš čas věnovaný čtení mého dopisu. 

S pozdravem, Jan Marjanko. 

P.S. Pokud chcete použít můj dopis pro začátek soukromé či veřejné diskuze, chtěl bych Vás požádat o skrytí mých osobních údajů a o to, abyste o mně referovali například jako Jan z Litoměřicka. Já sám tento dopis se smazanými údaji také zveřejním na svém blogu svetpodlefarmare.com“

Cenzurované informace jsou specifické informace, jako místo mého bydliště či osobní e-mail. Tyto informace jsem mimo jiné napsal, abych ukázal, že jsem skutečnou osobou, nikoli nějakým spamem či trollem. Dopis jsem poslal podepsaný. Zbytek textu ovšem musel být napsán strojově, jelikož mé písmo není moc čitelné. Uvidíme, jaká, jestli vůbec nějaká, bude odpověď.

Introduction

In recent years, we have been told by many that AI is the new revolution
in technology, being compared to steam and computers [1]. Although from
a technology and science point of view, this may be the truth. But from a
sociological and even political point of view, some may see this as the fuse
starting the collapse of Western civilization as we know it. It may sound too
drastic, but considering how AI managed to become such an important part of
our lives in such a short time period [2], its negative effects can become very
dangerous.

AI is Harmful to

Our Children

One of the most discussed fields that AI has influenced is education. Many
students, both in high school [3] and at universities [4], already use AI for school.
It started innocently, children helping themselves with AI, when they can not
find some information, or they need more context on the topic. Many discussed
how AI can be integrated into classes, being a helpful tool for students and
teachers. But students realized that AI can be used for more than just checking
grammar, finding some context, or helping to solve their school problems. They
realized that the AI can do the work for them; they only need to write a proper
prompt, and the chatbot creates an essay on a given topic in seconds. And
not only essays, but chatbots could easily help with statistical work, economic
problems, science, and even math in some cases. Suddenly, most students use it
to help them generate and improve their work [5], and some take it even further,
using AI to think, unable to do that on their own [6].
Lately, we have been witnessing a growing problem of children being addicted
to social media, especially to short (shorts) videos, which started as a trend on the platform TikTok, later introduced on all Google and Meta platforms. Even before we discussed the so-called ”brainrot”, content aimed at our dopamine
receptors and fully locking in our attention. [7] Accessibility to creating easily
and visually engaging content has become so widespread, thanks to AI models,
even individuals without prior experience in video editing and animation could
create these shorts, flooding social media already full of senseless content [8],
deepening the problem even more.

Our Culture

AI, apart from creating texts and scripts, can and usually is used to create
images, videos, and/or music and other forms of media. Now, anyone with a
computer can create a piece of art on any topic with no skills and in no time,
flooding the internet and making differentiation between AI ”art” and art made
by an artist, who gave it their time and experience. Making it difficult for the public
to keep pace with the artistic world, and making the distance between these
two parties even bigger. The general public has no idea what real and fake art
is, and is less incentivized to support real artists and their projects.
Adding insult to injury, many of the tech companies creating their own AI
models use art as the training data, often neglecting any copyrights [9] [10].
This goes against the laws that general people are punished for.

Our Security

One of the most dangerous threats AI is to us, that me and others se is its
ability to jeopardize our security. The data we give to companies running AIs
should have been encrypted and secure, but as we have seen, this is not the
case. Many companies collect data not only to save it, but also to sell it
and/or use it for further training [11] [12]. This can be especially dangerous,
considering how much information and personal data we are giving to these
LLMs. A good example would be a trend where people ask ChatGPT to draw a
caricature of themselves based on what ChatGPT knows about them. Many of
the people, including some in my social circle, have done it, and the caricature
was terrifyingly accurate. Meaning the ChatGPT has a lot of information
about us, which can be sold. This problem only deepens when you realize that
many people use AI as a friend/ lover or therapist, sharing the most intimate
information about themselves [13].
The second threat to our security from an AI is the uncertainty of recognizing
what is real and what is not in the investigative media space. Especially in
public opinion matters. AI can be used to create the ”real” footage of something
controversial and then use that to alter the public opinion that matters. Or this
can be used for softening the impact of some serious news or information using
the ”flooding the zone method”, by creating much fake news, letting the true
ones get lost inside this media mess.

Our Freedom

The underestimated effect AI has on our daily lives is the danger it poses to our
Freedom. AI companies, using data from anything ever put on the internet, it
has enough information to be able to recognize individuals from each other, and
not only from face but from other characteristics of our looks and behaviour [14].
This can become very dangerous, and especially vulnerable to a state regime
with bad intentions.
Having as many public space cameras as we have now, even adding private
camera systems [15]. Then the power-holding group has full control over public
space, able to identify people on the street in seconds, connect their location,
behavior, and public speech to their internet history, and fully combine that
information into a single big database [17]. This has already been used in the
USA at ICE protests, especially in Minnesota [16] [18]. Consequences of this
problem stretch into an unthinkable and horrifying 1984-style dystopia, where
the state or any other power group may control every second of your life without
the need for thousands of employees and time to process the data, but have
everything processed and stored in seconds. Of course, this dark paranoia is
still far from our present day, but if left unregulated, such systems could pose
significant risks to civil liberties in the future.

Conclusion

As all arguments and realities mentioned in the paragraphs above may sound
like a solid case supporting the ban of all AI. Make no mistake, most of these
problems can be easily controlled, even with the legislative system we already
have. This text just expresses already existing threats being posed by AI in
everyday life. AI definitely has its place in humanity’s future, but as is my
belief, only in controlled cases, like medicine or scientific research. We should
just be aware of the possible results of any AI innovation in every field and think
about what this may mean in the near future.

References

[1] LUDWIG, Petr. Umělá inteligence smaže juniorní místa, přijde čas nazdanění AI. E15 [online]. [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.e15.cz/clanek/videoporady/flow/umela-inteligence-smaze-juniorni-mista-prijde-cas-na-zdaneni-ai-a-nepodmineny-prijem-pre
dvida-ludwig-1430776
[2] The New York Times. How AI is changing innovation, privacy and educa-
tion. NYTimes [online]. 2021-02-23 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https:
//www.nytimes.com/2021/02/23/technology/ai-innovation-privacy
-seniors-education.html
[3] College Board. Majority of high school students use generative AI for
schoolwork. College Board Newsroom [online]. [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e
z: https://newsroom.collegeboard.org/new-research-majority-hig
h-school-students-use-generative-ai-schoolwork
[4] Campus Technology. Survey: 86% of students already use AI in their studies. Campus Technology [online]. 2024-08-28 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z:
https://campustechnology.com/articles/2024/08/28/survey-86-of-students-already-use-ai-in-their-studies.aspx

[5] The New York Times. Students use chatbots for schoolwork. NYTimes
[online]. 2026-02-24 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.nytimes.
com/2026/02/24/technology/schoolwork-chatbot-cheating-pew.html
[6] Fortune. Students can’t reason, teachers warn AI fueling crisis. Fortune
[online]. 2026-02-24 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://fortune.com/
2026/02/24/students-cant-reason-teachers-warn-ai-fueling-cri
sis-in-kids-ability-to-think/
[7] Florida Atlantic University. Brainrot and psychological conditioning. FAU
Thrive [online]. [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.fau.edu/th
rive/students/thrive-thursdays/psychological_conditioning_brainrot/brainrot/
[8] Ahrefs. What percentage of new content is AI generated? Ahrefs Blog
[online]. [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://ahrefs.com/blog/what
-percentage-of-new-content-is-ai-generated/
[9] Reuters. Copyright law and AI training disputes. Reuters [online]. 2026-03-
16 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.reuters.com/legal/lega
lindustry/copyright-law-2025-courts-begin-draw-lines-around-a
i-training-piracy-market-harm–pracin-2026-03-16/
[10] NGE. Federal court finds AI training on books transformative fair use. NGE
[online]. [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.nge.com/news-insights/publication/federal-court-finds-that-training-ai-on-cop
yrighted-books-is-quintessentially-transformative-fair-use/
[11] Futurism. AI chatbot data scraping. Futurism [online]. [cit. 2026-03-28].
Dostupn´e z: https://futurism.com/artificial-intelligence/ai-c
hatbot-data-scraping
[12] JetWriter. Companies training AI with user data. JetWriter [online]. [cit.
2026-03-28]. Dostupné z: https://jetwriter.ai/blog/companies-tra
ining-ai-with-user-data
[13] The New York Times. AI as therapist and journal. NYTimes [online]. 2025-
08-01 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.nytimes.com/2025/0
8/01/opinion/chatgpt-therapist-journal-ai.html
[14] SciMex. AI could identify individuals by their walk. SciMex [online]. [cit.
2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.scimex.org/newsfeed/walk-thi
s-way-ai-could-identify-you-based-on-your-distinctive-walk
[15] CNET. New Ring video doorbells features. CNET [online]. [cit. 2026-03-
28]. Dostupn´e z: https://www.cnet.com/home/security/new-ring-v
ideo-doorbells-can-help-find-lost-dogs-and-tell-solicitors-t
o-bug-off/
[16] ACLU. ICE face recognition concerns. ACLU [online]. [cit. 2026-03-28].
Dostupn´e z: https://www.aclu.org/news/privacy-technology/ice-f
ace-recognition
[17] Amnesty International Australia. Surveillance technologies and protestors.
Amnesty [online]. [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.amnesty.
org.au/tech-made-by-palantir-and-babel-street-pose-surveilla
nce-threats-to-pro-palestine-student-protestors-migrants/
[18] The New York Times. ICE and facial recognition technology. NYTimes
[online]. 2026-01-30 [cit. 2026-03-28]. Dostupn´e z: https://www.nytimes.
com/2026/01/30/technology/tech-ice-facial-recognition-palanti
r.html

Tak jako mnozí lidé v historii, tak i já se zabývám svoji osobní svobodou. Přeci jenom se jedná o věc neustále omílaná všude ve veřejném a mediálním prostoru, jsou ale tyto definice přesné? Je svoboda, zmíněná v naší ústavě skutečná svoboda?

Pokud člověk otevře listinu základních práv a svobod dočítá se o velkém množství práv, které jednotlivec má. U každého práva je však napsaná vyjímka, která v zákoné míře může toto právo jedinci odebrat. A to je kámen úrazu na který zastánci anarchie (anarchie filozofické) často upozorňují. Například článek 7 zaručuje právo na soukromí a jeho nedotknutelnosti. Opět je však dodatek o omezení v rámci zákona. Tedy mé soukromé zprávy, poznámky či další mediální obsah mnou vytvořený a soukromě držený se najednou dostává do dispozice státních složek, bez mého souhlasu, pokud jsem dle výkladu práva splnil podmínky pro toto omezení mé svobody.

Na první pohled se tedy může zdát, že ve skutečnosti tak svobodný nejsem. Stát, pokud jeho zákonodárná složka moci rozhodne, mě najednou může omezit na svobodě a to bez toho aniž bych měl přímé slovo v této záležitosti. Pokud žiji v demokratické zemi, většinou to znamená že volím své zástupce na určité časové období. Pro potřeby této diskuze, řekněme že jsem v posledních volbách takto zvolil pravicovou stranu, jejíž programem bylo za každou cenu zabránit zákonům, které by dávali více možností výkonné moci toto právo na soukromí narušovat. Z podstaty demokracie a svobodné společnosti je však jasné že, strana kterou jsem zvolil pravděpodobně sama nedosáhne nad 50% mandátů a tedy vládní program nebude čistě jen program této strany. Pak ale může nastat to, že ostatní strany budou mít dostatečnou moc na to prosadit právě tyto zákony. Příkladem může být nedávný návrh na takzvanou chat control. Tedy i přes to, že jsem svůj názor ve volbách vyjádřil jasně vůči této problematice, může se stát že nakonec se stanu obětí vlády většiny. A k této problematice nemám slovo přímé a dokonce ani nepřímé. Může být tedy jednotlivec v takovéto společnost skutečně svobodný?

Ačkoli to tak nevypadá, tak stále ano. Je potřeba si uvědomit že svoboda je pro mě možnost volby. A i v tomto případě mám voleb několik. Jedna z nich, ta nepříjemná je, se podřídit vůli většiny, tedy svobodně přijmout omezení své svobody, což dle mého nijak nesnižuje celkovou svobodu jednotlivce. Pokud omezení proběhne dobrovolně. Druhá možnost je území působnosti tohoto zákona opustit. Opustit zemi, ve které tento zákon platí, tuto možnost garantuje úplně stejná listina. Samozřejmě i tato svoboda naráží na vyjímky, opět stanové zákonem. Tomuto všemu se ale dá předcházet svým dalším právem a svobodou, a to svobodou vyjadřovat a rozšiřovat své myšlenky a názory. Právo na petice, na shromažďování a hlavně právo na zakládání politických stran a hnutí a také na politickou angažovanost. Jde o právo na rovnou politickou soutěž. Tedy na právo podílet se v rámci demokratické společnosti přímo na rozhodování.

Historicky víme že i toto právo nám může být odebráno. Často se tak dělo poté co většina, která si něco takového nepřála zůstala mlčet, zůstala stát a to že věci se odebírají špatným směrem si uvědomili až moc pozdě. Zlomovým krokem je omezení svobody slova a projevu u zločinců, bez ohledu na jejich zločiny. Pokud se společnost dostane do bodu, kdy sebere možnost politického názoru cizincům, je pro vládu této společnosti velmi jednoduché omezit ty, kteří protestují. Pak stačí odpůrce jen označit za zločince z jakéhokoli důvodu a tím ho zbavit jeho práv na politickou angažovanost.

Všem těmto scénářům se však vždy dá předejít. Speciálně v dnešních dobách, kdy se informace šíří mnohem jednodušeji než dříve. V takovém případě je potřeba aby lidé, kteří si své svobody váží se postavili a použili svých zbývajících práv na protest a prosazení změny. Protože ti, co nejsou ochotní svoji svobodu obhajovat, si svobodu nezaslouží. Svoboda není zadarmo, platí se za ní velká cena. Tou cenou je nikdy nekončící ostražitost.

Je mi 22 let, u je to nějakou dobu co jsem dospělý a na střední taky už jen vzpomínám. Přesto stále bojuji s takovým neduhem, co vznikl v dětství a pubertě a přenesl se do dospělosti. Nedokážu si uvědomit, že už si můžu dělat opravdu co chci. Tak samozřejmě v nějakých mezích, ale nikdo už mi nemůže, a ani to nedělá, si vyjet v klidném nedělním odpoledni do čajovny. Nebo se sebrat a odjet na výlet na procházku za sluníčka nebo deště, zastavit, kdykoli když někam jedu, a jen tak si sednout a koukat okolo. 

Myslím si, že nejsem jediný, že všichni jsme zvyklí na nějaká omezení z doby našeho dospívání, většina z nich měla dobré důvody, člověk nemůže každý den si zajet jen tak do mekáče pro nugetky, nemůže se jen tak ztratit někam na výlet do kopců. Většina těchto omezení vznikla za našeho dětství aby nás chránila, například před cukrovkou nebo nástrahami světa. 

Střední škola, a teď si trošku pobrečím, tomu vůbec nepomohla. Byli jsme dospělí, svéprávní, mohli jsme řídit auta, pít alkohol, teoreticky držet zbraň. Ale když jsem během školy potřeboval na záchod, musel jsem zvednout ruku a zeptat se zda můžu, ze školy na čerstvý vzduch jsem vyjít o přestávky nemohl a tak dále. A to já jsem chodil na školu, kde spousta těchto věcí byla tolerována, měl jsem spolužáky co chodili do blízkého parku si zakouřit, skočili pro kebab nebo prostě jen tak ven. Samozřejmě mluvím o době kdy jsme byli dospělí, pro studenty mladší 18 let, kdy plnou zodpovědnost nese škola, jsou tato opatření pochopitelná. 

V Praze, kde jsem na vysoké poznal spoustu nových lidí jsme často o středních mluvili a nedokázal jsem více žasnout. Turnikety, kamery, personalizované čipy, zákaz opuštění školy za jakékoli podmínky, přesné sledování času vstupu do škol. Oproti těmto školám byl můj gympl anarchický spolek mladých studentů. A to je to o čem mluvím, v zájmu naší bezpečnosti jsme si nějak zvykli na to že v našem životě platí hrozně moc omezení i za doby naší dospělosti. Tato omezení jsou většinou založená na dobrých argumentech proč jo, každopádně takto omezené mladé dospělé pak najednou hodíte do světa se zarytým způsobem chování. A nevím jak ostatní ale já to vnímám právě na tom, že se stále vnitřně bojím se někde zdržet, založit si blog, založit si youtube kanál, jen tak se rozhodnout vyjít si na výlet, jet do čajovny etc. Samozřejmě, pokud na mě někdo někde nečeká, někomu jinému jsem něco neslíbil či prostě z nějakého důvodu nemůžu. Ale kromě těchto jasných důvodů, proč nemůžu? Existuje nějaká překážka kromě mé hlavy? Ne. Toto si vždy stačí uvědomit. Stačí si uvědomit že můžu.