Asi nejděsivější kniha, kterou jsem kdy četl, není horor ani thriller. Jedná se o investigativní knihu popisující velmi do detailu, jak by vypadala přibližně první hodina jaderné války. Začíná jednou jadernou hlavicí na raketě ICBM (InterContinental Ballistic Missile – mezikontinentální balistická raketa) vypálenou ze Severní Koreje a končí naprosto zničenou severní polokoulí a výhlídkami na konec civilizace.
Nebudu popisovat, co by se přesně do detailu dělo nebo tak, ostatně to ta kniha popisuje více než dobře. Rád bych se pozastavil nad několika skutečnostmi. První je fakt, že tento osud lidstvu přichystal pouze jeden člověk (v tomto scénáři), a to severokorejský vůdce. Rozhodnutí jednoho člověka znamená zabití miliardy a více lidí za první den. Jak můžeme jako svobodná společnost, jak o sobě rádi tvrdíme, dovolit, aby náš osud mohl určit pouze jeden člověk? Navíc jeden, který pravděpodobně v první části této katastrofy přežije. K tomu mu v tomto scénáři stačí pouze dvě hlavice, dva výbuchy.
S první ICBM, kterou Američané zaznamenají dlouho dopředu (asi 30 minut), moc udělat nejde. Už od této chvíle je jasné, že Američané budou muset reagovat. Protože kdyby ne, jak by to vypadalo? Světová mocnost si nechala vyhladit Washington, D.C., a neprovede žádnou odvetu. Prezident celkem logicky stále doufá, že se jedná o omyl, a tak zatím povolává bombardéry, jedině které jde odvolat.
Další věc, nad kterou se pozastavím, je, že dle této knihy je americký prezident osobou s obrovskou mocí, ale vůbec nic netuší. Jak můžeme, opět my „svobodní“ lidé, svěřit tak obrovskou moc někomu, aniž bychom očekávali, že se předem se vším seznámí, jaké existují postupy, jak daná věc funguje. Dle knihy má na rozhodnutí v situaci pro něj neznámé pouze 6 minut. Já jen 10 minut vybírám video, na které budu koukat u jídla. To je jako dítěti svěřit pušku a v případě nouze mu dát pouze 6 minut na to se rozhodnout, co dělat, a hlavně se rozmyslet nad možnými následky.
Poté, co je odpálena druhá raketa z korejské ponorky poblíž Kalifornie, se prezident nakonec rozhodne pro odvetný úder v plné síle. To kromě jistého zabití většiny populace KLDR nese ještě dva další následky. Rakety ICBM, které Američané vypustí do Koree, musí proletět ruským vzdušným prostorem, což samozřejmě Rusové považují za útok na sebe. V knize je následně popisována naprostá neschopnost komunikace mezi oběma národy. Co o reálné komunikaci mezi USA a Ruskem vypovídá to, že se rozhodla autorka napsat, že žádná neproběhne? Navíc situaci nepomáhá ani to, že zásah pohraničních částí KLDR ohrozí desetitisíce Rusů a stovky tisíc Číňanů.
Tedy tento odvetný útok na KLDR vyvolá útoky od Rusů a Číny, celkem pochopitelně. Tedy ta kaskáda je v podstatě neodvratná. Jak autorka sama zmiňuje. V momentě, kdy selže taktika odstrašování, je téměř jasné, jak to dopadne. Je tedy taktika odstrašování opravdu dobrý nápad? Přece jenom stačí jeden člověk, co se nezalekne, a vše půjde jistě do kopru.
Kniha popisuje poslední záchvěv lidskosti jako moment, kdy se ministr obrany USA (ve scénáři nyní úřadující prezident) zamyslí, zda opravdu musí zemřít miliony nevinných občanů Ruska a Číny. I přes to, že jejich vůdci, nad kterými specificky v těchto zemích nemají kontrolu, se rozhodli zabít miliony Američanů. Dle scénáře je tato myšlenka okamžitě zapuzena.
V tento moment najednou narážím na vlastní rozpolcení. Ačkoli souhlasím se zapuzením myšlenky, zároveň ve mně toto rozhodnutí trochu láme moji lidskost a empatii. Je to opravdu nutné? Na druhou stranu, pokud nedojde k odvetě, jak budou potrestáni ti, co se rozhodují na úkor svých občanů? Bylo by toto zlo skutečně potrestáno?
Kniha končí opravdu smutným epilogem o tom, jak bude vypadat budoucnost Země. Jak někteří lidé budou moci přežít, co pro to bude potřeba a jak by tato událost mohla ovlivnit případné následníky za 24 000 let.
Nejvíce ironie, kterou z této knihy získávám, je v tom, že v této válce není vítězů. Severokorejský vůdce absolutně nic nezíská, pravděpodobně zemře nebo bude žít mnohem horším způsobem života. Nebudou lidé, co by slavili. Jak citovala autorka “Živí budou závidět mrtvým.”
To mě vede k myšlence, že člověk, co toto rozpoutá, musí být pouze velmi naivní a hloupý nebo velmi nihilistický. Nic mezi tím. Zde není co a jak kalkulovat. Žádné 3D šachy. Odpálíš, zemřeš.
Tato kniha mě tedy přivedla na stopu dalším tématům a ideím, které bych chtěl prozkoumat v dalších esejích a úvahách.
Jak může osud všech na planetě ovlivnit jedna osoba (nebo malá skupina lidí)?
Lze během 6 minut, co má prezident USA na rozhodnutí o protiúderu, opravdu udělat racionální a dobré rozhodnutí?
Je strategie odstrašování opravdu způsob, jakým chceme udržovat křehký mír mezi národy?
Morální dilema protiúderu, smrt milionů vinou rozhodnutí jejich (ne)voleného vůdce.
Toto vše jsou témata, která bych chtěl osobně prozkoumat a pokusit se najít aspoň nějaké uspokojení v odpovědi.
Svět podle Farmáře 