Lockdown stále přetrvává a tak chuť někam vyrazit rostla. Slovo dalo slovo a tak jsme v sobotu v 7:00 stál na horním nádraží v Litoměřicích. Byla ještě tma a svítat mělo až za půl hodiny. Sešli jsme se s kamarádem a vyrazili na cestu.

Směr jsme nastavili do Skalice, šli jsme podél Pokratického potoka kde nás, nám již známá, ušlapaná cesta, vedla pod Bílými stráněmi napravo a nalevo se objevoval výhled na vzdálené Hradiště a Kamýk. Skalici jsme obešli a lesní cestou pokračovali do Lbína. Objevili se nám příjemné a nepříjemné vzpomínky na naši první túru, při které jsme šli stejnou cestou ale opačným směrem.

Za Lbínem jsme vyšli nahoru k rozcestníku Pod Homolkou. Připomněli si, pro nás náročný, jazykolam „Čeřeniště“ a s úžasným výhledem na zamlženou Labskou nížinu jsme pokračovali k rozhledně Varhošť. Kovové točité schodiště, zakončené plošinou stojící na diskutabilní základně nás nejdříve vyděsilo. Přece jenom, nejsme ani jeden velkými fanoušci výšek. Strastiplná cesta nahoru ale předcházela nádhernému výhledu. I přesto, že počasí si pro náš připravilo nízkou oblačnost s mlhou sedící v údolích a nížinách, byl pohled úchvatný. Studený vítr vrcholek rozhledny bičoval svými chladnými poryvy, ale okolo nás to vytvořilo nádhernou podívanou, kdy se mraky a mlha velikou rychlostí přelévali přes kopce a tekli údolími. Stalo se tedy, že jsme viděli až na Košťálov a nebo jsme neviděli ani pod sebe na zem.

Omrzlí jsme slezli dolů a úzkou stezkou scházeli po zelené přes Kundratice do Hlinné. V lese nás sice na chvilku vyděsilo divoké prase chrochtající až z nepříjemné blízkosti. To jsme ale zahnali soustavou výstražných zvuků a signálů o naší přítomnosti. Přece jak se říká, zvířata se vás bojí víc než vy jich.

V Hlinné vzniklo, kvůli přebytku času, rozhodovací dilema. Možností byla zacházka na zříceninu Kamýk, kterou jsem stále ještě nenavštívil, nebo výšlap na Hradiště a následný sešlap k potoku pod kopcem Kamýk. Kvůli zjištění, že při cestě na zříceninu by nás čekala dlouhá chůze po asfaltu, bylo rozhodnuto pro výšlap na Hradiště. Z Hlinné tam vedla krátká cesta která byla součástí Zlaté stezky Zemí hradů. Skalnatý sráz bez stromů nám umožnil dechberoucí výhled na Litoměřice a jejich nejbližší okolí. Mohli jsme jasně vidět Bílé stráně, odkud jsme pohledem přejížděli přilehlé pastviny až po vrch Radobýl. Ten, ačkoli se z jihu zdá jako obrovský, vypadal jako malý pahorek držící stráž nad polabským vstupem do Českého středohoří.

Dolů jsme sešli po nepatrné lesní stezce až k silnici. Od ní jsme stále klesali až ke zmíněnému potoku bez jména. Ten jsme překročili za pomocí našich schopností, Matěj to zvládl s jeho nadáním pro parkour a štěstím. Já jsem se zase vydal najít lepší přechod. Poté jsme již pokračovali po polní cestě dolů do města. Cesta ústila v ulici U Školy kde jsme se napojili k ulici Pokratická po které jsme sešli dolů do města. Naše cesta končila na horním nádraží kde jsme se rozešli každý domů.

Cesta měla svůj počátek Jeseníku. Po poledním příjezdu a následném nákupu posledních části jídla, jsme vyrazili na západ k vrchu jménem Šerák. Cesta vedla po žluté stezce. Stoupání se dostavilo hned. Po rozcestníku který se příznačně jmenoval „Pod Strmým“ se cesta začala motat do serpentýn. Ujít 3,5 km nám trvalo hodinu a půl. Na vrcholu se nám naskytl pohled na úžasný kontrast. Hornatá Česká republika a Polsko, jehož rovina se táhla až na obzor. Podobný pohled je i v Krkonoších. Ze Šeráku jsme sešli po kamenité silnici do Filipovic. Z nich jsme jen přešly k vesničce Bělá, kde jsme přespali u Zaječího pramene.

Dalšího dne jsme vyrazili na jihovýchod, kde jsme prudce vystoupali na Jelení loučky. Od kterého se táhne až neuvěřitelně rovná cesta k Pásmu Orlíka. Cesta zde prochází velmi úzkým pruhem mezi lesy. Výjev je to nádherný, připomnělo mi to fotku USA – Kanadské hranice na západě. Cesta tady lehce klesá a kvůli absenci stromů se často hiker musí potýkat s broděním malého potůčku či mokřadu. Od Pásma Orlíka jsme po cyklostezce podél Bílého potoka sešli do osady Bílý Potok. Cestou narazíte na malou hráz, která vytváří malou nádrž. Ačkoli je několik metrů hluboká, voda je tak čistá, že jsme krásně viděli až na dno. Přespali jsme kousek od Ptačího mlýna u brodu přes potok.

Další den nás čekal výstup na Praděd, došli jsme tedy do vesnice Vidly, odkud jsme opět stoupali podél Střední Opavy. Nejprve nebyl náklon nějak hrozný, za rozcestníkem „Střední Opava“ se malá silnička změní v úzkou horskou stezku, kdy stoupání je opravdu příkré. Pro někoho kdo nese těžkou krosnu to byla opravdu zátěž. Od rozcestníku „Černík“, kde se doposud osamělá modrá cesta spojuje se žlutou trasou, se cesta začíná narovnávat. Do Švýcárny se dokonce lehce klesá. Cesta se přitom vylezla do horské tundry, která se v ČR vyskytuje od určité výšky. Ve Švýcárně jsme si dali krátký oběd a už jsme zase stoupali po rozbité silnici pod Praděd. Tam jsme se napojili na normální silnici a vylezli na Praděd. Vrchol Jeseníků nám poskytl nádherný rozhled na okolí. Z Pradědu, posilněni zmrzlinou, jsme zase klesli k Ovčárně, tedy k rozcestníku „Nad Ovčárnou“. Zde jsme se se odpojili od silnice a vyšlapanou stezkou jsme se vydali směr „Jelení studánka“. Většina cesty vede po hřebeni horskou tundrou. Výhledy na okolní krajinu byli dokonalé, tedy kazil je jen všudypřítomný opar. Na Jelení studánce nás čekalo hned několik překvapení. Ten přístřešek, který tam měl být tam byl, ale byl to přímo hrad. Musel být postaven jako pevný úkryt pro poutníky, které na hřebeni chytne bouřka nebo silný vítr. Z jelení studánky se valil proud čisté a dobré vody. Plus s námi na tomto místě měla přespávat skupina rodin s dětmi. Nakonec ani to se neukázalo jako problém.

Statistiky poslední dne byli opravdu neobyčejné. Klesnout jsme měli asi o 1200 metrů, vystoupat jen 187 m. Jako první jsme ráno minuli Ztracené kameny. Vylézt na ně stálo za ten výhled. Tip, krosny nechte dole, může to být nebezpečné. Ze Ztracených kamenů jsme sešli ke Skřítku. Motorest Skřítek, mnoho lidí, které jsme potkali o něm mluvilo, my jsme přišli moc brzo ráno, takže jsme nemohli potvrdit jeho pověst. Od Skřítku ke „Hvězdě“ se cesta narovnala. Po Hvězdě, ale přišlo asi 100 metrové stoupání a následně hluboké klesání do osady „Krásné“. Zde jsme se napojili na silnici a do dvou hodin jsme už vybírali restauraci na oběd. Cesta domů už proběhla bez problémů.

Na závěr lze jen říci že, Jeseníky jsou pohoří, které mě osobně zaujalo svoji přirozenou krásou, není tam žádný speciální přírodní úkaz. Jsou to jen „obyčejné“ hory. Ale to je dělá pro mě krásnými. Ty hluboké lesy, úzké vyšlapané stezky podél čistých potoků. Všemu pomohl fakt, že až na oblast kolem Pradědu jsme nikde jinde nepotkávali jiné hikery, trampy ani turisty. Do Jeseníků jsem nejel, abych viděl něco světově vzácného. Jel jsem tam, abych si vychutnal tu krásu jednoduchosti.

Bylo rozhodnuto, pojedeme do Českého ráje. Nové vybavení stejně muselo být vyzkoušené, perfektní příležitost. S 18 kily na zádech jsme vystoupili v Jičíně. Město jsme si krátce prošli. Jídlo, zásoby nakoupeny a už jsme šlapali směrem k Prachovu. Nejdříve jsme se báli, ze severu se na nás mračili tmavé mraky, které slibovali průtrž. Proto jsme v Prachově, před vstupem do skal chvilku zastavili a počkali jak to dopadne. Mraky se rozpadli a my suchou nohou vstoupili do Prachovských skal. Červená se stala naší průvodkyní. Vzala nás přes Křížovského vyhlídku, Císařské chodby a skalním městem složeným z jednotlivých věží. Vyšli jsme u turistické chaty, kde jsme dále pokračovaly k rybníku Pelíšek. Zde jsme narazili na zajímavou věc. Asi 50 metrů nad rybníkem se nachází malý altán postavený v čínském stylu. Tento altán je, ale čajovnou jménem Plující oblaka. V ní jsme byli pohoštěni skvělým zeleným čaje. Také jsme se dozvěděli něco o působení čaje na lidské tělo, jak a kdy byl altán postaven. Po vypití celé konvice jsme přispěli dobrovolným příspěvkem a vydali se dál na cestu. Došli jsme k malému pahorku, který se jmenoval Pařez, na němž se nachází zřícenina hradu stejného jména. Po kamenných stěnách hradu, který měl zaniknout v 15. století, nebyly ani památky. Jediné co tak bylo k nalezení byly vytesané místnosti a chodby ve skále. Podle informační tabule měl hrad zaniknout během Husitských válek čemu napovídá nalezená dělová koule. V 19. století prý zříceninu navštívil i sám císař František Josef I. Od Pařezu to bylo kousek do Mladějova, kde jsme šli malým údolíčkem lemovaným skálami a podél nejmenovaného potoka. To údolí nás vedlo kolem rybníka Doly, za nímž jsme začaly stoupat směrem k Troskám. Cestou jsme prošli malý kemp Svitačka. U padla pauza na večeři. Od Trosek jsme jen slezli do Tachova. Prošli jsme Tachovem a přespali u rybníka a hospody Vidlák.

Ráno jsme se časně probudili, najedli a vyrazili na další pouť. U rozcestníku „Věžické údolí“ jsme odbočili na „Zlatou stezku Českého ráje“. Ta nás dovedla k zámku Hrubá Skála. Za minimální vstupné se dostanete na nádvoří kde se můžete pokochat pohledem z hradeb na přilehlé skalní město. Na prohlídku vnitřních prostor, už ale nedošlo. Dali jsme se znovu na cestu. Naše další zastávka byl hrad Valdštejn. Vyhlásili jsme tedy polední pauzu. Kvůli spěchu se na prohlídku hradu nedostalo, protože jsme museli mimo trasu do Turnova. Procházeli jsme tedy kolem vyhlídky Hlavatice. Na Turnov jsme se odsud podívali pěkně z výšky. Pak následovalo prudké klesání do města. Nejdříve jsme měli jít na zastávku Turnov město, plán byl ale přehodnocen a tak jsme došli až na hlavní nádraží. Zde jsme vyzvedli třetího člena výpravy a šli jsme zase zpět. Tentokrát jsme se chystali hrad Valdštejn podejít a tak jsme šli po cyklostezce, která vedla z Pelešan pod hradem. Kousek za rozcestníkem „Pod majákem“ jsme si všimli převisu, který by mohl být ideální pro přespání. Rozhodli jsme se na chvilku usadit a podívat se okolo, protože tenhle byl moc vystaven lidem na cestě. Po půlhodině jsme našli místo vysoko mezi skálami. A to u skalní věže Zelenáč. Našli jsme místo našeho přespání. Průzkum okolí odhalil několik úžasných výhledu. Hlavně z masivů „Pilíř trůnu“ a „Zero“.

Probudili jsme se do příjemného rána, slezli jsme zpět na stezku a pokračovali v cestě. Nejdříve jsme míjeli Smíchousův rybník, pak stezka udělala několik „esíček“. Kde se nacházelo několik pramenů, které jako první nebyly vyschlé. Od začátku cesty jsme totiž nalézali jen suché prameny. Sedmihorky jsme prošli během okamžiku a už jsme se drápali nahoru do Svatoňovic a Kvítkovic. U Kvítkovic proběhl oběd a rychlá diskuze o dalších plánech. Kvůli špatnému plánovaní jsem zjistil, že mi to nevychází. V Semilech jsem potřeboval být včas na vlak. Oba mí společníci v Semilech měly zůstávat na druhý den kdy je čekal výstup na místních ferratách. Do Semil bychom to společně ale nestihli a oddělit se abych to sám hodil do sprintu byl dost nejistý plán. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto v rámci zachováním jejich sil a časové jistoty nasednout v Lestkově na autobus do Semil. Proto jsme tedy za dvě hodiny stáli v Semilech na nádraží a čekali až přijede můj vlak do Pardubic.

Na konec bych rád všem doporučil návštěvu Českého ráje. Příroda se zde zjevuje ve své ohromující kráse. I lidé tady výjimečně zanechali nádherné památky které způsobují nádhernou souhru s okolím. Oblast je turisticky velmi přístupná a proslulá. Proto nechybí ani žádná potřebná infrastruktura. Rozhodně je tam toho více k vidění než jsem viděl já.

Výlet do Národního parku Podyjí mě lákal už delší dobu. Proto když bylo potřeba vymyslet místo krátké dvoudenní tůry, nejmenší z českých národních parků se zdál jako skvělá volba. Bylo rozhodnuto. Tuto túru jsme tedy zvolil jako ideální pro vyzkoušení nového stanu pro dva lidi. Do Znojma jsme dorazili už v pátek. Od nádraží jsme sešli přes náměstí dolů k muzeu motorismu. Celou dobu jsme se rozhodovali kde se utáboříme. Nakonec volba padla na okolí vysílače nacházejícím se na druhém břehu. Už večer se na obzoru začali objevovat mraky. O tom, že má pršet jsme věděli, ale mysleli jsme si, že bude jenom v noci a přes den půjdeme suší.

Svítání nás přesvědčilo o opaku. Stále trochu mrholilo. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu. U rozcestníku „Znojmo- údolí Dyje“ jsme se vydali po žluté, proti proudu řeky. Malá ušlapaná cestička se klikatila mezi stromy a kameny v první zóně NP. Po dvou hodinách pomalé cesty jsme došli do Trouznického údolí. Tam proběhla malá pauza, čekalo nás totiž stoupání po svazích nad řekou. Na hřebeni jsme se připojili na cestu Jaroslava Krejčího, která nás následně svedla zpět k řece. Těsně nad rozcestníkem „Pod Novou cestou“ se mi stala nehoda. Podvrtl jsem si kotník, který jsem rychle zase rozchodil, i přesto jsem lehce pociťoval nepohodlnost. Pokračovali jsme podél řeky až jsme došli k bývalému mlýnu Papírna, kde proběhla pauza na oběd. Pozorovali jsme při tom rybáře, co zkoušeli své štěstí pod zdejším jezem. U Judexova mlýna jsme se spojili s červenou, po které jsme poté pokračovali při rozpojení pod Šobesem. Za pomocí lávky jsme přešli Dyji a šli nahoru vstříc vinicím Šobes, co se na svazích nacházeli. Od této chvíle další asi hodinu jsme chytli dobré slunečné počasí. Jinak stále mrholilo, občas přišel i déšť. U rozcestníku „U Milíře“ se k nám štěstí obrátilo zády a začalo silně pršet. Zmoklí jsme došli do obce Podmolí. Zde jsme se na chvilku usadili v občerstvení v penzionu. A tam jsme se rozhodli, že budeme pokračovat podle plánu do obce Lukov a někde za ním se utáboříme. Odhodlali jsme se, nandali pláštěnky a po silnici pokračovali. V Lukově k milému překvapení stála malá hospůdka „U Čabalů“. Nasycení teplou večeří zvedlo morálku a my mohli vyrazit hledat vhodné místo pro postavení stanu. Kousek od obce po Hardecké cestě jsme zalezli do lesa a postavili stan. K hroznému zjištění, došlo, když jsem zjistil, že můj kotník velmi otekl a pohyb s ním po pauze bolí. Nevěděl jsem jak na tom budu ráno, proto jsme neudělali žádné závěry a nechali to na tom jak se situace vyvine. Kotník jsme pouze stáhly za pomocí kusů oblečení. Zítřejší cíl byla obec Šumná a její vlaková zastávka oklikou přes Vranov nad Dyjí.

Ráno se ukázalo, že na kotník je možné víceméně bezbolestně došlápnout. To co radost zkazilo byl stále neustávající déšť, který bičoval plachtu stanu. Z toho důvodu jsme se rozhodli plán změnit a místo do Vranova jít přímo do Šumné přes Čížov. Kdy se asi z 20 km stalo 8 km. Stan jsme sbalili a časně ráno, abychom stihli vlak do Znojma, jsme opustili tábořiště. Na rozcestníku ( Pod Čížovem ) jsme opustili původní trasu. Po modré jsme tedy kolem Čížovské pohraniční zátarasy a rybníka, přes Lesnou došli až do Šumné. Zde jsme se rychle převlékli do suchého a nasedli do vlaku směr Znojmo, kde jsme přestoupili na vlak do Břeclavy a zní přímo do Prahy.

Podyjí se ukázalo jako velmi krásná oblast s čistou přírodou a fascinující historií. Celý dojem zkazila naše absence štěstí na počasí. Proto jsme nemohli celý výlet dokončit a objevit další krásy břehů Dyje. Rozhodně se tam chystám vrátit a prohlídku dokončit.