Již mnoho let se řeší zásadní téma. Duševní zdraví dětí a mladistvých na tom není vůbec dobře. [1] Mnoho dětí se potýká s depresí a úzkostí. Navíc tyto statistiky se jen zhoršují. Jedná se o trend na jehož konci by mohla být generace, která nebude schopna zařazení do současné společnosti.
Mnoho odborníků, politiků ale i obyčejných lidí se o tomto běžně baví a snaží se najít viníky. Snaží se najít řešení tohoto problému. Nejčastějšími viníky tak jsou sociální sítě, telefony, hry, počítače, internet apod. Samozřejmě je asi potřeba přiznat, že tyto věci těmto problémům často nepomáhají, ale naopak prohlubují. Společně s viníky se ale odborníci předhánějí v tipech, radách a způsobech, jak těmto problémům předcházet a jak příznaky zmírňovat. Zmíním zde například studii ukazující, že procházky v přírodě na rozdíl od městského prostředí pomáhá duševní pohodě (Bratman et al. (2015)). Nebo tvrzení že při práci a učení je vhodné si dávat bdělé pauzy plné klidu a ticha (Dewar, Alber, Butler, Cowan & Della Sala (2012), Kirste et al. (2013)) či že práce by se měla dělit do 20-25 minutových bloků, zvaných pomodoro metoda s krátkými přestávkami dle preferencí jedince (Atsunori Ariga & Alejandro Lleras (2011)). K tomu všemu samozřejmě existují různé průpovídky, které nabádají k vlastnímu rozvržení času a práce, přestávkám, dobrému spánku, sociálnímu životu apod.
Toto vše neustále opakujeme a připomínáme si, ale hned druhým dechem pošleme děti do školy. A já se ptám, nemůže za všechny tyto problémy toto prostředí, do kterého děti nutíme chodit proti své vůli a kde tráví více jak polovinu času, kdy jsou vzhůru? Či se jedná aspoň o jednoho z hlavních viníků a katalyzátorů mnoha problémů, které se objevují mezi mladými? Přece jenom si zkusíme uvědomit, co dnešní docházka do školy znamená. Děti vstávají brzy, často stejně nebo dokonce i dříve než rodiče do zaměstnání i když je jasné že děti potřebují spánku více. Naložíme jim batoh, vážící nezanedbatelný zlomek jejich tělesné váhy, všemožnými optimalizovanými učebnicemi a sešity, abychom je pak vyslali na cestu do školy. Cesta do školy obnáší cestu v MHD během největšího zatížení, tedy přecpaných autobusů a vlaků, aby došly do budovy školy. Tam se hned po vstupu, někde dokonce po průchodu turnikety, se za nimi dveře zavřou a zamknou. Myslím, že je zde dobré přiznat, že toto zamykání a kontrola vstupu mají dobrou motivaci zabránit neštěstím spojeným se střelbou na školách či jiným hrozbám.
V této budově pak stráví něco okolo 8 hodin, zavřeny uvnitř budovy, obklopeny stovkami jiných dětí různých věků, které prostě nedokaží být celkově ticho. Musí se přezout z oblíbených pevných bot do otevřených bot, které často způsobují chlad od nohou, a za argumentu že by jinak dovnitř nosili moc špíny. Ironicky hned vedle nich procházejí učitelé, kterých se toto pravidlo netýká a na vysoké škole najednou zjistí, že lze udržet čistotu ve školní budově i bez nutnosti přezutí. Následně začíná dlouhý program, kdy se od nich očekává že dokáží udržet pozornost 45 minut, i přesto, že mnoho studií ukazuje na opak a doporučuje mít intervaly pozornosti menší. Během těchto 45 minut se od studenta vyžaduje naprostý klid, minimum pohybu, hlavně pasivní poslech a neustálé psaní diktovaných poznámek. Na tělesné potřeby, odpočinek, přesun či socializaci pak má žák necelých 10 minut. Jídlo a pití, i když v poslední době začínají být učitelé více benevolentní, je stále zakazována během výuky a pokud by žák potřeboval odejít na záchod, je vystaven nepříjemné situaci, kdy se před celou třídou musí zeptat a žádat o dovolení odejít.
Pauzy také nejsou zrovna ideální prostředí, kromě toho, že se jedná o docela málo času, vzhledem k tomu, co učitelé vyžadují a předpokládají, že žáci udělají, se navíc často nejedná o úplně ideální místo pro odpočinek. Mnoho odborníků doporučuje mezi soustředěním dělat přestávky obsahující klid, ticho nebo kontakt s přírodou. Klasická školní přestávka nemá s těmito pojmy nic společného. Klid a ticho jsou na školách plných dětí nedosažitelné luxusy, které například já osobně jsem řešil tím, že jsem odcházel na záchod zásadně během hodiny, kdy na chodbách nikdo nebyl a škola se dala nazvat tichou. Pobyt v přírodě je představa ještě více směšná, mnoho škol se nachází v centrech měst, tedy často nemají vlastní plochy zeleně kam mohou žáky pustit a městské parky nedovolují moc velkou kontrolu. Jedinou variantou pro děti, které chtěly aspoň chvilku klidu, tak byla sluchátka. Ta ovšem, společně s mobilními telefony budou plošně zakázána.
Celkově telefony vytváří dlouhý seznam problémů a symptomů. Například, mnoho učitelů si stěžuje na to, že studenti celé svoje přestávky na telefonu tráví. Ale nějak je nenapadne to, že si právě vytváří malý ostrov klidu, kde se cítí lépe. Že těch 10 minut z celé hodiny chtějí použít ke komunikaci se svými kamarády, které jinak kontaktovat nemohou. Že si možná rychle ještě opakují látku na další hodinu nebo si zařizují činnost, která bude následovat po škole. Ano, samozřejmě, mnoho studentů na telefonu tráví čas hlavně na sociálních sítích, ale nejsou právě i ty náhradou (i když ne úplně ideální) za odpočinek. Copak nemálo z nás dospělých používá sociální sítě jako odpočinek při cestě do práce či z práce, ve které bychom se stejně tak měli soustředit? Proč my po práci, ve které se musíme soustředit, můžeme trávit cestu metrem na sociálních sítích, se sluchátky na uších, ale studentům, kteří se musí soustředit na věci, které je v tu chvíli nezajímají, tuto formu i když nevhodného odpočinku hodláme zakázat.
K telefonům a jejich omezování samozřejmě existují ještě dva argumenty ze všech nejsilnější. Telefon, kromě nějakého odpočinku i představuje nástroj, jak se spojit s podporou. Představme si situaci na druhém stupni základní školy, v tomto období mnoho dívek zažije svoji první menstruaci. Jedná se o situaci pravděpodobně velmi stresovou (i když já jako chlap si to nedokážu plně představit.) Taková dívka za normálních okolností okamžitě volá/píše své mamince, aby jí poradila co s tím, případně diskrétně do školy dovezla potřeby pro zvládnutí takové situace. Pokud bychom ale telefony plošně zakázali a zamykali do škříněk, najednou se buď stane, že daná dívka u sebe telefon mít nebude, nebo ho bude mít zamčený ve skříňce. V obou případech ale musí dojít za učitelem a situaci mu vysvětlit, protože učitel musí důvod žádosti o vydání telefonu vyhodnotit jako dostatečně akutní. Vystavíme tedy malou dívku, která prožívá velmi citlivou a stresovou situaci tomu, že nějakému učiteli bude toto vše vysvětlovat a žádat o telefon.
Druhý případ se může stát kdykoli když se dítě nebude cítit dobře po duševní stránce, bude trpět úzkostmi, depresemi apod. Za normálních okolností může napsat svým rodičům nebo přátelům a ti mu skrze telefon vyjádří podporu a pokusí se najít nějaký způsob jak ho co nejvíce uklidnit a ujistit o svém bezpečí. Pro mnoho lidí s úzkostí je právě ta možnost toho kontaktu dostatečná útěcha sama o sobě. Jenže s telefonem zamčeným v nějaké skříňce najednou dostaneme dítě, které nemá možnost, jak rychle a samozřejmě diskrétně kontaktovat někoho, komu věří, a opět ho vystavíme situaci, kdy bude muset dojít za učitelem a vše mu vysvětlit. Nevím, zda čtenář někdy zažil panickou ataku, ale mohu vám říci, že to rozhodně není situace, během které bych šel za učitelem a pokusil se mu vysvětlit že nutně potřebuji telefon abych si pustil klidnou hudbu nebo napsal/zavolal přátelům.
Toto shrnutí jak vypadá běžné fungování na školách jasně ukazuje že škola není rozhodně nějak příjemné místo. Neustále tak řešíme různé problémy mládeže ale zároveň je posíláme někam, co bychom nazvali toxické pracovní prostředí. Zároveň ale když se tyto problémy řeší, se ani často neobtěžujeme se zeptat těch dětí a zkoušíme na něj přijít sami, aniž bychom si sami pamatovali, jaké to bylo. Jaká frustrace z tohoto může vzniknout?
Ještě poslední část, kterou bych chtěl zmínit, je “problémové” chování dětí. “Problémové” je v uvozovkách, protože ačkoliv je například násilné chování v kolektivu nežádoucí, škola přirozeně podporuje tyto sklony. Opět si uveďme v jakém prostředí se děti nacházejí. Posadíme malé děti, které potřebují pohyb a aktivitu do lavice a řekneme jim, aby se nehýbali, mluvili jen tehdy, když je jim dovoleno, jinak přijde trest ve formě represí a nátlaku, čímž jednoduše dáváme najevo, že si tu rovni nejsme a že existují silnější a slabší, což nejen že dává vzor chování, tedy silnější mohou kontrolovat ty slabší, ale také to vytváří pnutí a frustraci, se kterou děti neumí ještě tolik pracovat a často tak vyjde najevo jako násilí.
Myslím si, že čtenáři už dávno došlo, kam s tím směřuji. Já tu totiž označuji instituci školy jakožto přinejmenším katalyzátor a násobič duševních potíží dětí. Já tu ukazuji prstem na instituci, která tuto podobu dostala proto aby monarchové dokázali [2] vytvořit poslušné a nemyslící vojáky a poddané. Samozřejmě od té doby se učení posunulo, ale princip zůstává stejný, jeden autoritativní učitel s monopolem na chod výuky a mnoho poslušných žáků. Protiargumenty typu, že přece v historii přece tolik duševních problémů nebylo mají jeden velký problém, statistika o duševním zdraví závisela na tom aby děti k psychologům chodily, což se tenkrát nedělo jelikož se to přecházelo jako “slabost”, a tudíž statistiky z minulosti nemusí odpovídat realitě. Prosím nás všechny tedy, prosím zamysleme se, co děláme našim dětem.
