Výlet do Národního parku Podyjí mě lákal už delší dobu. Proto když bylo potřeba vymyslet místo krátké dvoudenní tůry, nejmenší z českých národních parků se zdál jako skvělá volba. Bylo rozhodnuto. Tuto túru jsme tedy zvolil jako ideální pro vyzkoušení nového stanu pro dva lidi. Do Znojma jsme dorazili už v pátek. Od nádraží jsme sešli přes náměstí dolů k muzeu motorismu. Celou dobu jsme se rozhodovali kde se utáboříme. Nakonec volba padla na okolí vysílače nacházejícím se na druhém břehu. Už večer se na obzoru začali objevovat mraky. O tom, že má pršet jsme věděli, ale mysleli jsme si, že bude jenom v noci a přes den půjdeme suší.
Svítání nás přesvědčilo o opaku. Stále trochu mrholilo. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu. U rozcestníku „Znojmo- údolí Dyje“ jsme se vydali po žluté, proti proudu řeky. Malá ušlapaná cestička se klikatila mezi stromy a kameny v první zóně NP. Po dvou hodinách pomalé cesty jsme došli do Trouznického údolí. Tam proběhla malá pauza, čekalo nás totiž stoupání po svazích nad řekou. Na hřebeni jsme se připojili na cestu Jaroslava Krejčího, která nás následně svedla zpět k řece. Těsně nad rozcestníkem „Pod Novou cestou“ se mi stala nehoda. Podvrtl jsem si kotník, který jsem rychle zase rozchodil, i přesto jsem lehce pociťoval nepohodlnost. Pokračovali jsme podél řeky až jsme došli k bývalému mlýnu Papírna, kde proběhla pauza na oběd. Pozorovali jsme při tom rybáře, co zkoušeli své štěstí pod zdejším jezem. U Judexova mlýna jsme se spojili s červenou, po které jsme poté pokračovali při rozpojení pod Šobesem. Za pomocí lávky jsme přešli Dyji a šli nahoru vstříc vinicím Šobes, co se na svazích nacházeli. Od této chvíle další asi hodinu jsme chytli dobré slunečné počasí. Jinak stále mrholilo, občas přišel i déšť. U rozcestníku „U Milíře“ se k nám štěstí obrátilo zády a začalo silně pršet. Zmoklí jsme došli do obce Podmolí. Zde jsme se na chvilku usadili v občerstvení v penzionu. A tam jsme se rozhodli, že budeme pokračovat podle plánu do obce Lukov a někde za ním se utáboříme. Odhodlali jsme se, nandali pláštěnky a po silnici pokračovali. V Lukově k milému překvapení stála malá hospůdka „U Čabalů“. Nasycení teplou večeří zvedlo morálku a my mohli vyrazit hledat vhodné místo pro postavení stanu. Kousek od obce po Hardecké cestě jsme zalezli do lesa a postavili stan. K hroznému zjištění, došlo, když jsem zjistil, že můj kotník velmi otekl a pohyb s ním po pauze bolí. Nevěděl jsem jak na tom budu ráno, proto jsme neudělali žádné závěry a nechali to na tom jak se situace vyvine. Kotník jsme pouze stáhly za pomocí kusů oblečení. Zítřejší cíl byla obec Šumná a její vlaková zastávka oklikou přes Vranov nad Dyjí.
Ráno se ukázalo, že na kotník je možné víceméně bezbolestně došlápnout. To co radost zkazilo byl stále neustávající déšť, který bičoval plachtu stanu. Z toho důvodu jsme se rozhodli plán změnit a místo do Vranova jít přímo do Šumné přes Čížov. Kdy se asi z 20 km stalo 8 km. Stan jsme sbalili a časně ráno, abychom stihli vlak do Znojma, jsme opustili tábořiště. Na rozcestníku ( Pod Čížovem ) jsme opustili původní trasu. Po modré jsme tedy kolem Čížovské pohraniční zátarasy a rybníka, přes Lesnou došli až do Šumné. Zde jsme se rychle převlékli do suchého a nasedli do vlaku směr Znojmo, kde jsme přestoupili na vlak do Břeclavy a zní přímo do Prahy.
Podyjí se ukázalo jako velmi krásná oblast s čistou přírodou a fascinující historií. Celý dojem zkazila naše absence štěstí na počasí. Proto jsme nemohli celý výlet dokončit a objevit další krásy břehů Dyje. Rozhodně se tam chystám vrátit a prohlídku dokončit.
Svět podle Farmáře 