Lockdown stále přetrvává a tak chuť někam vyrazit rostla. Slovo dalo slovo a tak jsme v sobotu v 7:00 stál na horním nádraží v Litoměřicích. Byla ještě tma a svítat mělo až za půl hodiny. Sešli jsme se s kamarádem a vyrazili na cestu.
Směr jsme nastavili do Skalice, šli jsme podél Pokratického potoka kde nás, nám již známá, ušlapaná cesta, vedla pod Bílými stráněmi napravo a nalevo se objevoval výhled na vzdálené Hradiště a Kamýk. Skalici jsme obešli a lesní cestou pokračovali do Lbína. Objevili se nám příjemné a nepříjemné vzpomínky na naši první túru, při které jsme šli stejnou cestou ale opačným směrem.
Za Lbínem jsme vyšli nahoru k rozcestníku Pod Homolkou. Připomněli si, pro nás náročný, jazykolam „Čeřeniště“ a s úžasným výhledem na zamlženou Labskou nížinu jsme pokračovali k rozhledně Varhošť. Kovové točité schodiště, zakončené plošinou stojící na diskutabilní základně nás nejdříve vyděsilo. Přece jenom, nejsme ani jeden velkými fanoušci výšek. Strastiplná cesta nahoru ale předcházela nádhernému výhledu. I přesto, že počasí si pro náš připravilo nízkou oblačnost s mlhou sedící v údolích a nížinách, byl pohled úchvatný. Studený vítr vrcholek rozhledny bičoval svými chladnými poryvy, ale okolo nás to vytvořilo nádhernou podívanou, kdy se mraky a mlha velikou rychlostí přelévali přes kopce a tekli údolími. Stalo se tedy, že jsme viděli až na Košťálov a nebo jsme neviděli ani pod sebe na zem.
Omrzlí jsme slezli dolů a úzkou stezkou scházeli po zelené přes Kundratice do Hlinné. V lese nás sice na chvilku vyděsilo divoké prase chrochtající až z nepříjemné blízkosti. To jsme ale zahnali soustavou výstražných zvuků a signálů o naší přítomnosti. Přece jak se říká, zvířata se vás bojí víc než vy jich.
V Hlinné vzniklo, kvůli přebytku času, rozhodovací dilema. Možností byla zacházka na zříceninu Kamýk, kterou jsem stále ještě nenavštívil, nebo výšlap na Hradiště a následný sešlap k potoku pod kopcem Kamýk. Kvůli zjištění, že při cestě na zříceninu by nás čekala dlouhá chůze po asfaltu, bylo rozhodnuto pro výšlap na Hradiště. Z Hlinné tam vedla krátká cesta která byla součástí Zlaté stezky Zemí hradů. Skalnatý sráz bez stromů nám umožnil dechberoucí výhled na Litoměřice a jejich nejbližší okolí. Mohli jsme jasně vidět Bílé stráně, odkud jsme pohledem přejížděli přilehlé pastviny až po vrch Radobýl. Ten, ačkoli se z jihu zdá jako obrovský, vypadal jako malý pahorek držící stráž nad polabským vstupem do Českého středohoří.
Dolů jsme sešli po nepatrné lesní stezce až k silnici. Od ní jsme stále klesali až ke zmíněnému potoku bez jména. Ten jsme překročili za pomocí našich schopností, Matěj to zvládl s jeho nadáním pro parkour a štěstím. Já jsem se zase vydal najít lepší přechod. Poté jsme již pokračovali po polní cestě dolů do města. Cesta ústila v ulici U Školy kde jsme se napojili k ulici Pokratická po které jsme sešli dolů do města. Naše cesta končila na horním nádraží kde jsme se rozešli každý domů.
Svět podle Farmáře 