Z Třeboně do Litoměřic

Jedná se o přepis mého deníku z doby, kdy jsme šlapali Českou kotlinou. Jedná se o výplody mysli člověka, který se do této situace dobrovolně vhodí.

16.8.2021

V 6 ráno jsem tedy vyrazil na cestu. Batoh jsem si pro jistotu nevážil, kdyby byl však takhle těžký celou cestu, byl bych hodně šťastný. Bohužel se chystám naložit ještě asi 4 kila, z toho 3 kila vody a jedno kilo jídla, což se dost pozná. Takže moje vyhlídky na další dva týdny jsou opravdu uklidňující. Když jsme se zrychleně podívali na mapu, odhadli jsme délku trasy asi na 200 kilometrů. I když jsem si v diáři vyhradil dva týdny, počítáme s tím že bychom to mohli za 10 dni sfouknout. Na počasí jsme se nedívali, stejně s tím nic neuděláme a tak dlouho dopředu to ani nemá cenu. Už teď ve vlaku jsme rád že jsem si vzal pantofle. Ještě než nohy zavřu na dva týdny do sauny, zaslouží si trochu čerstvého vzduchu.

Z Třeboně jsme vyrazili po krátkém pohledu na Svět a veslaře, kteří čeřili jeho klidnou hladinu. Červená turistická stezka, vedoucí nás podél potoka a železniční tratě, směřovala do našeho prvního bodu na mapě. Tím bylo Veselí nad Lužnicí. Pár pozdravů od místních, včetně od vychovatelky místní školky, hrající si na druhém břehu potoka, nás nejen povzbudilo ale i kapku rozveselilo a uvolnilo.

S veselu náladou jsme nejdříve pomalu, později rychle šlapali udusanou stezku ze strachu z blížící se bouřky, která se na nás mračila. V obci Lužnice, na nás už čekal přístřešek v podobě malého bistra pro cyklisty projíždějící zdejší krajinou. Dvě Kofoly a déšť už bubnoval do střechy přístřešku, kde jsme trpělivě čekali na konec tohoto projevu počasí. Takhle jsme čekali asi dvě hodiny než konečně skončilo to nejhorší. Po červené jsme tedy pokračovali dále, až k přírodní památce Slepičí vrch kde se náchází, v Česku naprosto jedinečný přírodní úkaz. Malá poušť, respektive dvě písečné duny, ačkoli byli velice pěkné, místo na spaní tam ani okolo nebylo, byli jsme tedy nuceni pokračovat po hrázi přilehlého rybníka.

Místo jsme nakonec našli pěkné, já ovšem dostal tu nejhorší dvojici stromů na pověšení hamaky. Hledat nic jiného se mi nechtělo, navíc bych byl dál od ostatních a to by nebylo v noci příjemné. Po vybudování mého příbytku v podobě hamaky a do tvaru A natažené celty jsem se ujal dělat večeři. Šéfkuchař Honza vybral instantní kuře na smetaně s těstovinami od společnosti Maggi. Vzhledem k nízkým očekáváním, které jsem měl, jsem byl mile překvapen. Jediné co bych vytknul, byl nepřesný návod na přípravu. Podle tohoto návody bylo potřeba těstoviny vařit přibližě 5 minut na mírném ohni, já musel 12. Což by v extrémním případě mohlo znamenat na konci túry nedostatek plynu. To nebyl můj případ, takže jsem mohl jít syt spát bez strachu o nedostatek plynu za týden.

17.8. 2021

Spalo se hůře než jsem čekal, v noci jsem se asi 2 krát probudil. Poprvé kvůli plachtě, kterou jsem musel znova ukotvovat. Nejhorší bylo, že jsem nedokázal asi hodinu znova usnout, kvůli zvukům a strachu, který se s nimi hromadil.

Podruhé jsem se vzbudil zase kvůli dešti, který z ničeho nic začal asi ve dvě ráno. V půl osmé jsem se vzbudil definitivně. K mému velkému smutku jsem zjistil, že mám mokrý celý spodek spacáku. Deštěm to ale nemohlo být, jelikož vršek spacáku byl zase krásně suchý. Celé ráno, než se kluci vzbudili, jsem tedy sušil spacák a boty. K snídani jsem si dal levnou ovesnou, čokoládovou ovesnou kaši. Na to že, ovesné kaše nemám rád byla velice dobrá a jako zdroj kalorií hned po ránu se velmi osvědčila.

Zpět na stezku jsme naskočili zlehka, dnes jsme měli dojít až do Veselí nad Lužnicí, respektive až pár kilometrů za něj. Rybníky, podél kterých vedla naše cesta, nabývali různorodých velikostí, tvarů ale i názvů. Proto mohu říkat, že jsem během této velké cesty našel víru, naději a lásku. Nikoli ale ve spirituální podobě ale v podobě nazelenalých rybníku na Třeboňsku. Vlkov byla naše spása v podobě místa oběda a odpočinku. Čínská polévka, hodina posezení na lavičce a vanilková zmrzlina je zaručený recept na dobrou náladu. Fakt že bylo asi 17 stupňů nad nulou nás nijak neodradilo od poslední zmíněné položky.

V rámci přípravy na bolesti jsme vytáhl tabuizovanou chodeckou zbraň a tou jsou hole. Za stálého cvakání jsme tedy pokračovali dále. Ve Veselí mě nejdříve čekal nákup šumivých tablet s vitamínem C a špuntů do uší jako zbraň proti mému strachu. Následně, pod zamínkou pitné vody a toalety jsme usedli na jedny Svijany do pivovarského dvora. Z Veselí jsme tedy odcházeli lehčí o pár korun a nepotřebný odpad a těžší zase o 3 litry vody, vajíčka a slaninu.

Dva lesíky jsme rychle proběhli a nakonec zastavovali, po velice úmorném pochodu na asfaltové silničce, pod dálnicí, kde jsme se rozhodli, vzhledem k nepříznivých předpovědím počasí, přespat. Večer jsme ale chtěli strávit o kousek dál na břehu rybníka kde jsme rozdělali oheň a začali připravovat pochoutku v podobě míchaných vajíček se slaninou. Následná debata u ohýnku o vyprazdňování, holkách a bolesti jen přidala již tak dokonalému ideálu. Po neustálém kontrolování předpovědi počasí, motivovaní hlukem, nikoli aut ale jezu, jsme se rozhodli že pod dálnicí spát nebudeme. Pršet nemělo a bylo to tu hezčí.

18.8.2021

Pršelo. Přibližně asi ve tři ráno začalo velice hezky pršet, sice připravení, tím že jsme se večer zabalili do celt, ale stejně se k nám vlhkost prokousala. Špunty, na rozdíl od protidešťového opatření se osvědčili. Spalo se hezky.

K snídani ovesná kaše s přidaným stresem z prázdných pet lahví. Silnice, vedoucí přes malé vesničky, nám dala mentální prostor přemýšlet na zvláštním skloňováním názvů měst. Například vesnička u Soběslavě, což nám vůbec nešlo do hlavy.

Naše cesta okolo, tedy od Světa nás zavedla do Košic, naštěstí ne těch Sloveských. Bychom se prošli. Ale do obce se stejným názvem nedalo Tábora. Tady jsme si dali dobrý oběd v podobě čínské polévky. Aneb hlad je nejlepší kuchař.

V Plané nad Lužnicí jsme zase zasedli k tekutému chlebu. Smutné na tom bylo že pivo, které jsme pili, patří pod pivovar Staropramen, bylo však o mnoho lepší než produkt smíchovského pivovaru.

Tábor, který byl nedaleko nám nabídl možnost si nakoupit další jídlo a následně se usadit v hospůdce na malé večeři a točené Plzni. Skvělou náladu, kterou přinesla konzumace zrzavého nápoje jsme měli až do příchodu do našeho čtyřhvězdičkového apartmá v podobě viaduktu železnice, která nám pravidelně připomínala svojí existenci průjezdem motorového osobního vlaku.

19.8.2021

Nejlepší budík, který nás mohl čekat, bylo setkání s velice mazlivým psem, který nás přišel pozdravit až do spacáku. Chvilka mazlení byla vzpruhou pro další den a tak se snídalo a následně vyráželo s mnohem lépe.

První část cesty byla dost nudná, tedy do té doby než nás napadlo se zabavit našimi zažívacími potížemi. Vzhledem k tomu že jsme den před tím našli stromy osázené špendlíky, plynatost se velice hlasitě projevila. Tak jsme si úpravou konceptu námořní bitvy vytvořili hru vlastní. Pokaždé když se plynatost projevila, jednalo se o výstřel a dotyčný následně řekl souřadnici na kterou se střílelo. Takto jsme tedy bombardovali fiktivní námořní konvoj po zbytek dne. Dopoledne uteklo rychle, za nedlouho jsem již zasedali k obědu v obci Mezno na místním fotbalovém hřišti. Během oběda, kdy jsem si vychutnával svojí čínskou polévku nás přišla navštívit skupina místních puberťáků a se zvláštním výrazem vzrušení v obličeji se nás zeptali zda je nám všem nad 18 let. Kladná odpověď přinesla otázku jak dlouho zde pobudeme, třeba do zítra. Negativní odpověď přinesla dosti zklamanější obličeje a následný odchod. To co následovalo byla debata o tom jakou příležitost jsme momentálně promeškali. Já jsem se přikláněl k verzi koupi a následné konzumaci alkoholu, ovšem padli nápady jako největší kalba v České republice, či premiérová otvíračka nového bordelu. Smutní, že o tuto událost přijdeme jsme vyrazili si spravit náladu v nedalekém hotelu a restauraci Česká Sibiř.

Já osobně jsem se rozhodl, že si dopřeji zmrzlinový pohár a litr kofoly. Kluci zase Budvarem a šopským salátem. To naší námořní bitvě dodalo munici a my vesele hráli dál. Nad Miličínem jsme si připomněli okolnosti Ježíšova ukřižování prostřednictvím památníku s vyobrazeními. Zakončeno kapličkou a starým kamenolomem. Spěch nás donesl až k malému altánku nedaleko kaple svatého Vojtěcha, která se tyčí na obcí Amerika.

Jako velice smutný závěr dne jsem vnímal zlomení své jídelní lžíce. Rozhodl jsem se, jako náhradu si pořídím její kovovou kolegyni.

20.8.2021

V altánu se spalo, minimálně mě, nakonec nejlépe. Pramen který jsme našli nám nabídl luxus v podobě umyté hlavy a plných lahví. Umytá hlava však byla velice uspokojující, i za cenu toho že voda ve které jsme se sprchovali měla asi 3 stupně.

Ráno jsem tedy odpočatý mohl vyrazit na cestu do Votic, které byli jen pár kilometrů daleko, abychom zde udělali pauzu na vyzvednutí léků z lékárny.

Výhled na dnešní den nebyl nijak šťastný. Jen hromada kilometrů po silnici či polních cestách o kterých jsme nevěděli zda opravdu existují. Oběd jsme zapili v místním nóbl golfovém klubu, kde nás nejen zaskočili velice drahé Krušovice, ale také fakt, že strávené a takto drahé pivo se nevylučuje do zlatých mís ale jen do obyčejných porcelánových. Nalezený golfový míček, se kterým jsme si následně několik kilometrů házeli, nám vše vynahradil.

Tedy do té doby než se na obzoru začali formovat další mračna, která nám slibovala opravdovou povodeň v naší obuvi. Jako poslední zlepšení nálady sloužilo štěně šibu štěkající na nás přes plot zahrady. K jeho zmatení jsme ale nezačali utíkat strachem pryč, ale naopak se více přiblížili abychom mohli docenit jeho roztomilost. Pes zmatený tím, že nás není schopen odehnat zběsilým štěkáním, se na nás jen nechápavě díval, zatím co my vymýšleli plán jak si ho odnést. Déšť přišel asi do hodiny, kdy se z původně malé přeháňky stal hustý a vytrvalý déšť minimálně na hodinu. Za tu hodinu jsme došli do Týnce nad Sázavou, kde jsme se ukryli před vlivy počasí do Vinárny pod věží. Pivo dobré, stejně jako řízek s kukuřičným škrobem. I když jsme se ale takto rychle ukryli, před mokrem v botách nás to nezachránilo a zima nám byla i tak.

Nad Týncem nás již čekal malý přístřešek jako naše další noclehárna. Za dnešek jsme ušli asi 32 kilometrů, k našemu podivu, jsme ale nebyli tak zničení jak jsme očekávali. Což jasně dokazovalo teorii, kterou mám o dlouhodobém putování, a to že s časem stráveným na stezce stoupá odolnost vůči klasické bolesti nohou, která vzniká dlouhou chůzí. Znamená to tedy, že asi po 4 dnech dokáže člověk ujít za den i o deset kilometrů více než normálně, což se zde potvrdilo.

21.8.2021

Přístřešek byl horší noclehárna než jsem čekal. Ráno jsme se probudil po noci plné snů a neustálého probouzení. Chůze v mokré obuvi se ukázala být horší než spánek a tak nás již od rána provázela bolest od vznikajících puchýřů. Naštěstí nás k nejbližší zastávce metra čekalo pouze 24 kilometrů. Během této doby jsme zastavili pouze v bistru na párek a plzeň, později v malé vesničce prostě jen pro odpočinek. Puchýře se postupně zvětšili a bolest byla větší a větší, což každý krok dělalo bolestivější a bolestivější. Poslední úsek cesty vedl po asfaltové silnici a cyklostezce přímo na mušce paprsků naší hvězdy a my jsme počítali každý metr, který nám zbývá. Pobyt v Praze byl ale velmi odpočinkový. Zázemí bytu nám poskytlo odkladiště pro naše věci a sprchu, samotný Žižkov zase dobré pivo Mosaic Ale a velice dobrý burger.

22.8.2021

V posteli se spalo krásně. Snídaně v pekárně to jen zlepšovala. Nejlepší bylo ale to, že jsem si na bytě nechal některé věci, tedy jsem odcházel s mnohem lehčím batohem. Dobrou náladu se nám ale jako první pokusil zkazit déšť, který začal již při cestě autobusem na Troju. U zoo jsme tedy vytasili pláštěnky a vyšli na cestu podél Vltavy na krásné cyklostezce.

Hned za Prahou jsme narazili na jednu zajímavost. Byl zde vystaven model sluneční soustavy v měřítku 1 k milionu, tedy vše bylo milionkrát menší. Slunce bylo žlutou koulí o velikosti míče na cvičení. První planety nás čekali v řádech několika desítek metrů. Pak chvilku pauza k Zemi a Marsu. Saturn už byl pěší chůzí vzdálen asi 4 kilometry. U něho jsme dali oběd, sestávající z bolesti a grilovaného hermelínu. Nejvzdálenější objekt byla jakási planetka, vzdálená asi 12 kilometrů, ovšem ale jen v momentě kdy ji objevili, jinak by ji museli, díky výstřednosti své dráhy znázornit 73 kilomertrů daleko. Cesta pak líně pokračovala a my s ní, zaposloucháni do podcastů a rozhovorů.

Další zastávka proběhla v malé hospůdce u zdymadel Veltrusy. Odsud už jen 4 kilometry, ty byly ale nejhorší v mém životě, největší puchýř, který byl na spodku mého chodidla, se zbarvil zevnitř do ruda a neskutečně bolel. Proto jsem byl nucen provést malou samooperaci na dětské hřišti v obci Vepřek, kde jsme nakonec poslední noc i strávili.

23.8.2021

Ráno, po noci plné bolesti zad a puchýřů, jsme do sebe rychle kopli lehkou snídani a vyrazili na cestu. K mému překvapení byly moje boty ušetřeny nočního deště, na rozdíl od mé pláštěnky a trika. Se suchou ponožkou jsem tedy vyrazil, jen abych zjistil že hned za vesnicí musíme projít vysokou mokrou trávou. Moje radost byla okamžitě pryč a vydrželo mi to až na vrcholek Řípu.

Jako obyvatel Podřipska mi vždycky bylo říkáváno, že jakmile uvidím Říp, tak jsem doma. No, doma jsme sice byl, ale až na práh domu mě čekala ještě dlouhá cesta, navíc jsem klukům slíbil, že s nima dojdu až do Litoměřic. Na Řípu nás čekal pivní speciál „Říp a Lovoš“. Produkt Litoměřického pivovaru, který si jde zakoupit pouze na vrcholcích těchto dvou hor. Také nás zde čekal příjemný rozhovor s poutníkem, který do chaty dorazil chvilku po nás. Příšel po poutní trase Blaník – Říp a právě ukončil svoji cestu a tak se s námi podělil o jeho zážitky z cesty, také nám prozradil co a jak pro náš případný zájem. My jsme mu za oplátku stručně odvyprávěli průběh naší cesty.

Posilněni, jsme započali pomalý sestup k Roudnici nad Labem. Od této chvíle jsem již šel po známé cestě. Stále ještě nevím zda mi to bylo ku prospěchu nebo ne. Cestou do Roudnice asi ano, z Roudnice už ne. Do Litoměřic je to ještě 20 kilometrů, k tomu ještě po asflatu. Záchranný bod bylo bistro „U Trumpetky“, kde jsme asi hodinu zkysli. Pauza ale velmi pozitivně ovlivnila naší výkonnost, od Trumpetky jsme doslova letěli a tak jsme asi za 2 hodiny stály na Střeleckém ostrově, kde jsme naši cestu, po 8 strastiplných dnech ukončili.