Ve Varšavě nás přivítal velmi zvláštní koncept hlavního nádraží. Jednoduše jsme přijeli metrem. Jelikož Varšavské hlavní nádraží bylo zrušeno a předěláno na vlakové muzeum, začala výstavba Varšava Centralna, coby nového hlavního nádraží tak pro ušetření místa v namačkaném centru velkoměsta svedli železnici jednoduše pod zem. Což je podle mě velice zajímavý koncept šetření místa.
Pozdní příjezd lákal tedy provést poslední věc dne a to najít si restauraci s dobrým pivem a jídlem. Co se týče hostelu, který nebyl ani moc daleko od nádraží, byli jsme velice mile překvapeni, malá místnost sice slibovala velké dusno v noci, zato jsme zase mohli někde nechat naše věci při průzkumu města. Hned po krátké sprše jsme vyrazili. Kdo by kdy řekl, že bude tak těžké najít restauraci, ve které, aby se člověk najedl, nemusel si hned brát hypotéku. Sice je pravda, že jsme takzvané pražské ceny měli očekávat. Ale tohle bylo šílené. Během potupné večeře v Burger Kingu, jsme ale narazili na chlapíka, který nás odkázal na „Českou restauraci“, která ani nebyla daleko. K našemu překvapení to byl naprostý ráj na zemi. Tankové Plzeňské pivo, svíčková či knedlo-vepřo-zelo. Sice jsme nejedli, ale hladinku jsme si plně vychutnali. Bohužel, slevu pro vládce České řeči neměli, přesto se jednalo spíše o levnější pivo v oblasti, kde jsme zrovna byli. Jako závěr se dá říci, že jsem si večer užili.
Ráno, již zvyklí, jsme si pro snídani skočili do Žabky, kterou si hlavně Matouš oblíbil. Jako první jsme ten den navštívili dominantu města a to palác kultury a nauky. Fronta a 6 zlotých ale stáli za krásný výhled, který se nám naskytl na vrcholku. Tady jsem taky koupil dva pohledy, které jsem chtěl poslat domů. Tedy hned poté co jsme slezli dolů, jsme začali hledat poštu. Cestou obdivovali nákupní centra a relativně moderní architekturu. Na poště nás čekal první člověk v Polsku, který neuměl anglicky. Přesto jsem se s paní za přepážkou dokázal dorozumět na tom že já chci poslat pohled do Česka. Pohledy jsem tedy vhodil do zvláštně vypadajícího kontejneru a nezbylo mi nic jiného než doufat.
Pokračovali jsme stále směrem ke starému městu. Narazili na Pomník Nejmenovaného vojáka. Pomník připomínající všechny bitvy, kterých se účastnili poláci za pár posledních stovek let. Pokračovali jsme dál, našli jsme i místo staré univerzity, koperníkovu sochu nebo síldo Polského prezidenta, nakonec jsme došli ke královskému hradu. Abych byl upřímný, nepřišel mi až tak zajímavý. Hlavně proto, že Varšava nebyla ve středověku tak důležité město, narozdíl od Krakova.
U hradu jsme dali kávu a chvilku jen posedávali na zídce a pozorovali okolí. Pak jsme vyrazili zpět na hostel pro pár věcí, jelikož nás čekal zajímavý večerní program. Matouš napsal jedné své kamarádce z Varšavy a poprosil ji, zda by bylo možné se setkat, že by nám ukázala nějaké zajímavosti o městě.
Večer proběhl dobře, bylo nám doporučeno navštívit muzeum Varšavského povstání a muzeum Polských židů. Vzhledem ale k brzkému odjezdu, který nás ten den čekal, jsme stihli pouze to první zmíněné. Muzeum je situované nedaleko zastávky druhé linky metra v areálu ohraničeném vysokou zdí. Hned po tom co člověk vstoupí, může si prohlédnout výstavu s tématem „děti během Varšavského povstání“. Hrůzně vypadající kresby, fotky či hračky ve člověku vzbuzují nepříjemný pocit nejistoty, strachu či naprosté bezmoci. Výstava pokračuje kolem vystavených osobních věcí povstalců či zbraní až k dlouhým tabulím popsaných jmény. Pohlídka se následně věnuje samotným bojovníkům. Celou prohlídku jsem zakončil shlédnutím krátkého dokumentu. Ten celou atmosféru jenom zakončil čísly. Během povstání bylo zabito 120 až 150 tisíc lidí, Poláku, a dalších 700 tisíc jich bylo vyhnáno. Ve Varšavě po povstání zbyl jen trošek, z počtu původních obyvatel.
Stále ve velkém zamyšlení nad těmito informacemi jsme se zase pomalu směr hlavní vlakové nádraží. Už hodinu poté jsme opouštěli Varšavu v mezinárodním spoji Varšava-Praha. Abych to zkrátil, České společně s Polskými se zase předvedli. Nabrané zpoždění a oprava na trati způsobilo, že jsme v Bohumíně vystoupili, neplánovaně, už tak s půl hodinovým zpožděním a řekli nám že čekáme na pendolino, které má už takhle hodinové zpoždění.
Proto jsme se hned po tom, co jsme se tak nějak doslechli co jsme potřebovali, uvelebili na lavičce a čekali. Pendolino skutečně přijelo asi za hodinu. My jako neplánovaní pasažéři jsme se usadili na všech možných prázdných místech. Já osobně jsem to ale za půl hodiny zabalil a ráčel se odebrat na bar do jídelního vozu. S plechovkou piva a dobrou gulášovou polévkou jsem už jen vedl lehké debaty s ostaními cestujícími z Varšavy a společně pozorovali skupinu opilých Poláků.
Praha nás přivítala asi o půlnoci, moje postel až v půl druhé.
Svět podle Farmáře 