Stačí si uvědomit že můžu

Je mi 22 let, u je to nějakou dobu co jsem dospělý a na střední taky už jen vzpomínám. Přesto stále bojuji s takovým neduhem, co vznikl v dětství a pubertě a přenesl se do dospělosti. Nedokážu si uvědomit, že už si můžu dělat opravdu co chci. Tak samozřejmě v nějakých mezích, ale nikdo už mi nemůže, a ani to nedělá, si vyjet v klidném nedělním odpoledni do čajovny. Nebo se sebrat a odjet na výlet na procházku za sluníčka nebo deště, zastavit, kdykoli když někam jedu, a jen tak si sednout a koukat okolo. 

Myslím si, že nejsem jediný, že všichni jsme zvyklí na nějaká omezení z doby našeho dospívání, většina z nich měla dobré důvody, člověk nemůže každý den si zajet jen tak do mekáče pro nugetky, nemůže se jen tak ztratit někam na výlet do kopců. Většina těchto omezení vznikla za našeho dětství aby nás chránila, například před cukrovkou nebo nástrahami světa. 

Střední škola, a teď si trošku pobrečím, tomu vůbec nepomohla. Byli jsme dospělí, svéprávní, mohli jsme řídit auta, pít alkohol, teoreticky držet zbraň. Ale když jsem během školy potřeboval na záchod, musel jsem zvednout ruku a zeptat se zda můžu, ze školy na čerstvý vzduch jsem vyjít o přestávky nemohl a tak dále. A to já jsem chodil na školu, kde spousta těchto věcí byla tolerována, měl jsem spolužáky co chodili do blízkého parku si zakouřit, skočili pro kebab nebo prostě jen tak ven. Samozřejmě mluvím o době kdy jsme byli dospělí, pro studenty mladší 18 let, kdy plnou zodpovědnost nese škola, jsou tato opatření pochopitelná. 

V Praze, kde jsem na vysoké poznal spoustu nových lidí jsme často o středních mluvili a nedokázal jsem více žasnout. Turnikety, kamery, personalizované čipy, zákaz opuštění školy za jakékoli podmínky, přesné sledování času vstupu do škol. Oproti těmto školám byl můj gympl anarchický spolek mladých studentů. A to je to o čem mluvím, v zájmu naší bezpečnosti jsme si nějak zvykli na to že v našem životě platí hrozně moc omezení i za doby naší dospělosti. Tato omezení jsou většinou založená na dobrých argumentech proč jo, každopádně takto omezené mladé dospělé pak najednou hodíte do světa se zarytým způsobem chování. A nevím jak ostatní ale já to vnímám právě na tom, že se stále vnitřně bojím se někde zdržet, založit si blog, založit si youtube kanál, jen tak se rozhodnout vyjít si na výlet, jet do čajovny etc. Samozřejmě, pokud na mě někdo někde nečeká, někomu jinému jsem něco neslíbil či prostě z nějakého důvodu nemůžu. Ale kromě těchto jasných důvodů, proč nemůžu? Existuje nějaká překážka kromě mé hlavy? Ne. Toto si vždy stačí uvědomit. Stačí si uvědomit že můžu.