Tak jako mnozí lidé v historii, tak i já se zabývám svoji osobní svobodou. Přeci jenom se jedná o věc neustále omílaná všude ve veřejném a mediálním prostoru, jsou ale tyto definice přesné? Je svoboda, zmíněná v naší ústavě skutečná svoboda?
Pokud člověk otevře listinu základních práv a svobod dočítá se o velkém množství práv, které jednotlivec má. U každého práva je však napsaná vyjímka, která v zákoné míře může toto právo jedinci odebrat. A to je kámen úrazu na který zastánci anarchie (anarchie filozofické) často upozorňují. Například článek 7 zaručuje právo na soukromí a jeho nedotknutelnosti. Opět je však dodatek o omezení v rámci zákona. Tedy mé soukromé zprávy, poznámky či další mediální obsah mnou vytvořený a soukromě držený se najednou dostává do dispozice státních složek, bez mého souhlasu, pokud jsem dle výkladu práva splnil podmínky pro toto omezení mé svobody.
Na první pohled se tedy může zdát, že ve skutečnosti tak svobodný nejsem. Stát, pokud jeho zákonodárná složka moci rozhodne, mě najednou může omezit na svobodě a to bez toho aniž bych měl přímé slovo v této záležitosti. Pokud žiji v demokratické zemi, většinou to znamená že volím své zástupce na určité časové období. Pro potřeby této diskuze, řekněme že jsem v posledních volbách takto zvolil pravicovou stranu, jejíž programem bylo za každou cenu zabránit zákonům, které by dávali více možností výkonné moci toto právo na soukromí narušovat. Z podstaty demokracie a svobodné společnosti je však jasné že, strana kterou jsem zvolil pravděpodobně sama nedosáhne nad 50% mandátů a tedy vládní program nebude čistě jen program této strany. Pak ale může nastat to, že ostatní strany budou mít dostatečnou moc na to prosadit právě tyto zákony. Příkladem může být nedávný návrh na takzvanou chat control. Tedy i přes to, že jsem svůj názor ve volbách vyjádřil jasně vůči této problematice, může se stát že nakonec se stanu obětí vlády většiny. A k této problematice nemám slovo přímé a dokonce ani nepřímé. Může být tedy jednotlivec v takovéto společnost skutečně svobodný?
Ačkoli to tak nevypadá, tak stále ano. Je potřeba si uvědomit že svoboda je pro mě možnost volby. A i v tomto případě mám voleb několik. Jedna z nich, ta nepříjemná je, se podřídit vůli většiny, tedy svobodně přijmout omezení své svobody, což dle mého nijak nesnižuje celkovou svobodu jednotlivce. Pokud omezení proběhne dobrovolně. Druhá možnost je území působnosti tohoto zákona opustit. Opustit zemi, ve které tento zákon platí, tuto možnost garantuje úplně stejná listina. Samozřejmě i tato svoboda naráží na vyjímky, opět stanové zákonem. Tomuto všemu se ale dá předcházet svým dalším právem a svobodou, a to svobodou vyjadřovat a rozšiřovat své myšlenky a názory. Právo na petice, na shromažďování a hlavně právo na zakládání politických stran a hnutí a také na politickou angažovanost. Jde o právo na rovnou politickou soutěž. Tedy na právo podílet se v rámci demokratické společnosti přímo na rozhodování.
Historicky víme že i toto právo nám může být odebráno. Často se tak dělo poté co většina, která si něco takového nepřála zůstala mlčet, zůstala stát a to že věci se odebírají špatným směrem si uvědomili až moc pozdě. Zlomovým krokem je omezení svobody slova a projevu u zločinců, bez ohledu na jejich zločiny. Pokud se společnost dostane do bodu, kdy sebere možnost politického názoru cizincům, je pro vládu této společnosti velmi jednoduché omezit ty, kteří protestují. Pak stačí odpůrce jen označit za zločince z jakéhokoli důvodu a tím ho zbavit jeho práv na politickou angažovanost.
Všem těmto scénářům se však vždy dá předejít. Speciálně v dnešních dobách, kdy se informace šíří mnohem jednodušeji než dříve. V takovém případě je potřeba aby lidé, kteří si své svobody váží se postavili a použili svých zbývajících práv na protest a prosazení změny. Protože ti, co nejsou ochotní svoji svobodu obhajovat, si svobodu nezaslouží. Svoboda není zadarmo, platí se za ní velká cena. Tou cenou je nikdy nekončící ostražitost.
Svět podle Farmáře 