Bylo rozhodnuto, pojedeme do Českého ráje. Nové vybavení stejně muselo být vyzkoušené, perfektní příležitost. S 18 kily na zádech jsme vystoupili v Jičíně. Město jsme si krátce prošli. Jídlo, zásoby nakoupeny a už jsme šlapali směrem k Prachovu. Nejdříve jsme se báli, ze severu se na nás mračili tmavé mraky, které slibovali průtrž. Proto jsme v Prachově, před vstupem do skal chvilku zastavili a počkali jak to dopadne. Mraky se rozpadli a my suchou nohou vstoupili do Prachovských skal. Červená se stala naší průvodkyní. Vzala nás přes Křížovského vyhlídku, Císařské chodby a skalním městem složeným z jednotlivých věží. Vyšli jsme u turistické chaty, kde jsme dále pokračovaly k rybníku Pelíšek. Zde jsme narazili na zajímavou věc. Asi 50 metrů nad rybníkem se nachází malý altán postavený v čínském stylu. Tento altán je, ale čajovnou jménem Plující oblaka. V ní jsme byli pohoštěni skvělým zeleným čaje. Také jsme se dozvěděli něco o působení čaje na lidské tělo, jak a kdy byl altán postaven. Po vypití celé konvice jsme přispěli dobrovolným příspěvkem a vydali se dál na cestu. Došli jsme k malému pahorku, který se jmenoval Pařez, na němž se nachází zřícenina hradu stejného jména. Po kamenných stěnách hradu, který měl zaniknout v 15. století, nebyly ani památky. Jediné co tak bylo k nalezení byly vytesané místnosti a chodby ve skále. Podle informační tabule měl hrad zaniknout během Husitských válek čemu napovídá nalezená dělová koule. V 19. století prý zříceninu navštívil i sám císař František Josef I. Od Pařezu to bylo kousek do Mladějova, kde jsme šli malým údolíčkem lemovaným skálami a podél nejmenovaného potoka. To údolí nás vedlo kolem rybníka Doly, za nímž jsme začaly stoupat směrem k Troskám. Cestou jsme prošli malý kemp Svitačka. U padla pauza na večeři. Od Trosek jsme jen slezli do Tachova. Prošli jsme Tachovem a přespali u rybníka a hospody Vidlák.

Ráno jsme se časně probudili, najedli a vyrazili na další pouť. U rozcestníku „Věžické údolí“ jsme odbočili na „Zlatou stezku Českého ráje“. Ta nás dovedla k zámku Hrubá Skála. Za minimální vstupné se dostanete na nádvoří kde se můžete pokochat pohledem z hradeb na přilehlé skalní město. Na prohlídku vnitřních prostor, už ale nedošlo. Dali jsme se znovu na cestu. Naše další zastávka byl hrad Valdštejn. Vyhlásili jsme tedy polední pauzu. Kvůli spěchu se na prohlídku hradu nedostalo, protože jsme museli mimo trasu do Turnova. Procházeli jsme tedy kolem vyhlídky Hlavatice. Na Turnov jsme se odsud podívali pěkně z výšky. Pak následovalo prudké klesání do města. Nejdříve jsme měli jít na zastávku Turnov město, plán byl ale přehodnocen a tak jsme došli až na hlavní nádraží. Zde jsme vyzvedli třetího člena výpravy a šli jsme zase zpět. Tentokrát jsme se chystali hrad Valdštejn podejít a tak jsme šli po cyklostezce, která vedla z Pelešan pod hradem. Kousek za rozcestníkem „Pod majákem“ jsme si všimli převisu, který by mohl být ideální pro přespání. Rozhodli jsme se na chvilku usadit a podívat se okolo, protože tenhle byl moc vystaven lidem na cestě. Po půlhodině jsme našli místo vysoko mezi skálami. A to u skalní věže Zelenáč. Našli jsme místo našeho přespání. Průzkum okolí odhalil několik úžasných výhledu. Hlavně z masivů „Pilíř trůnu“ a „Zero“.

Probudili jsme se do příjemného rána, slezli jsme zpět na stezku a pokračovali v cestě. Nejdříve jsme míjeli Smíchousův rybník, pak stezka udělala několik „esíček“. Kde se nacházelo několik pramenů, které jako první nebyly vyschlé. Od začátku cesty jsme totiž nalézali jen suché prameny. Sedmihorky jsme prošli během okamžiku a už jsme se drápali nahoru do Svatoňovic a Kvítkovic. U Kvítkovic proběhl oběd a rychlá diskuze o dalších plánech. Kvůli špatnému plánovaní jsem zjistil, že mi to nevychází. V Semilech jsem potřeboval být včas na vlak. Oba mí společníci v Semilech měly zůstávat na druhý den kdy je čekal výstup na místních ferratách. Do Semil bychom to společně ale nestihli a oddělit se abych to sám hodil do sprintu byl dost nejistý plán. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto v rámci zachováním jejich sil a časové jistoty nasednout v Lestkově na autobus do Semil. Proto jsme tedy za dvě hodiny stáli v Semilech na nádraží a čekali až přijede můj vlak do Pardubic.

Na konec bych rád všem doporučil návštěvu Českého ráje. Příroda se zde zjevuje ve své ohromující kráse. I lidé tady výjimečně zanechali nádherné památky které způsobují nádhernou souhru s okolím. Oblast je turisticky velmi přístupná a proslulá. Proto nechybí ani žádná potřebná infrastruktura. Rozhodně je tam toho více k vidění než jsem viděl já.

Výlet do Národního parku Podyjí mě lákal už delší dobu. Proto když bylo potřeba vymyslet místo krátké dvoudenní tůry, nejmenší z českých národních parků se zdál jako skvělá volba. Bylo rozhodnuto. Tuto túru jsme tedy zvolil jako ideální pro vyzkoušení nového stanu pro dva lidi. Do Znojma jsme dorazili už v pátek. Od nádraží jsme sešli přes náměstí dolů k muzeu motorismu. Celou dobu jsme se rozhodovali kde se utáboříme. Nakonec volba padla na okolí vysílače nacházejícím se na druhém břehu. Už večer se na obzoru začali objevovat mraky. O tom, že má pršet jsme věděli, ale mysleli jsme si, že bude jenom v noci a přes den půjdeme suší.

Svítání nás přesvědčilo o opaku. Stále trochu mrholilo. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu. U rozcestníku „Znojmo- údolí Dyje“ jsme se vydali po žluté, proti proudu řeky. Malá ušlapaná cestička se klikatila mezi stromy a kameny v první zóně NP. Po dvou hodinách pomalé cesty jsme došli do Trouznického údolí. Tam proběhla malá pauza, čekalo nás totiž stoupání po svazích nad řekou. Na hřebeni jsme se připojili na cestu Jaroslava Krejčího, která nás následně svedla zpět k řece. Těsně nad rozcestníkem „Pod Novou cestou“ se mi stala nehoda. Podvrtl jsem si kotník, který jsem rychle zase rozchodil, i přesto jsem lehce pociťoval nepohodlnost. Pokračovali jsme podél řeky až jsme došli k bývalému mlýnu Papírna, kde proběhla pauza na oběd. Pozorovali jsme při tom rybáře, co zkoušeli své štěstí pod zdejším jezem. U Judexova mlýna jsme se spojili s červenou, po které jsme poté pokračovali při rozpojení pod Šobesem. Za pomocí lávky jsme přešli Dyji a šli nahoru vstříc vinicím Šobes, co se na svazích nacházeli. Od této chvíle další asi hodinu jsme chytli dobré slunečné počasí. Jinak stále mrholilo, občas přišel i déšť. U rozcestníku „U Milíře“ se k nám štěstí obrátilo zády a začalo silně pršet. Zmoklí jsme došli do obce Podmolí. Zde jsme se na chvilku usadili v občerstvení v penzionu. A tam jsme se rozhodli, že budeme pokračovat podle plánu do obce Lukov a někde za ním se utáboříme. Odhodlali jsme se, nandali pláštěnky a po silnici pokračovali. V Lukově k milému překvapení stála malá hospůdka „U Čabalů“. Nasycení teplou večeří zvedlo morálku a my mohli vyrazit hledat vhodné místo pro postavení stanu. Kousek od obce po Hardecké cestě jsme zalezli do lesa a postavili stan. K hroznému zjištění, došlo, když jsem zjistil, že můj kotník velmi otekl a pohyb s ním po pauze bolí. Nevěděl jsem jak na tom budu ráno, proto jsme neudělali žádné závěry a nechali to na tom jak se situace vyvine. Kotník jsme pouze stáhly za pomocí kusů oblečení. Zítřejší cíl byla obec Šumná a její vlaková zastávka oklikou přes Vranov nad Dyjí.

Ráno se ukázalo, že na kotník je možné víceméně bezbolestně došlápnout. To co radost zkazilo byl stále neustávající déšť, který bičoval plachtu stanu. Z toho důvodu jsme se rozhodli plán změnit a místo do Vranova jít přímo do Šumné přes Čížov. Kdy se asi z 20 km stalo 8 km. Stan jsme sbalili a časně ráno, abychom stihli vlak do Znojma, jsme opustili tábořiště. Na rozcestníku ( Pod Čížovem ) jsme opustili původní trasu. Po modré jsme tedy kolem Čížovské pohraniční zátarasy a rybníka, přes Lesnou došli až do Šumné. Zde jsme se rychle převlékli do suchého a nasedli do vlaku směr Znojmo, kde jsme přestoupili na vlak do Břeclavy a zní přímo do Prahy.

Podyjí se ukázalo jako velmi krásná oblast s čistou přírodou a fascinující historií. Celý dojem zkazila naše absence štěstí na počasí. Proto jsme nemohli celý výlet dokončit a objevit další krásy břehů Dyje. Rozhodně se tam chystám vrátit a prohlídku dokončit.