Ve Varšavě nás přivítal velmi zvláštní koncept hlavního nádraží. Jednoduše jsme přijeli metrem. Jelikož Varšavské hlavní nádraží bylo zrušeno a předěláno na vlakové muzeum, začala výstavba Varšava Centralna, coby nového hlavního nádraží tak pro ušetření místa v namačkaném centru velkoměsta svedli železnici jednoduše pod zem. Což je podle mě velice zajímavý koncept šetření místa.

Pozdní příjezd lákal tedy provést poslední věc dne a to najít si restauraci s dobrým pivem a jídlem. Co se týče hostelu, který nebyl ani moc daleko od nádraží, byli jsme velice mile překvapeni, malá místnost sice slibovala velké dusno v noci, zato jsme zase mohli někde nechat naše věci při průzkumu města. Hned po krátké sprše jsme vyrazili. Kdo by kdy řekl, že bude tak těžké najít restauraci, ve které, aby se člověk najedl, nemusel si hned brát hypotéku. Sice je pravda, že jsme takzvané pražské ceny měli očekávat. Ale tohle bylo šílené. Během potupné večeře v Burger Kingu, jsme ale narazili na chlapíka, který nás odkázal na „Českou restauraci“, která ani nebyla daleko. K našemu překvapení to byl naprostý ráj na zemi. Tankové Plzeňské pivo, svíčková či knedlo-vepřo-zelo. Sice jsme nejedli, ale hladinku jsme si plně vychutnali. Bohužel, slevu pro vládce České řeči neměli, přesto se jednalo spíše o levnější pivo v oblasti, kde jsme zrovna byli. Jako závěr se dá říci, že jsem si večer užili.

Ráno, již zvyklí, jsme si pro snídani skočili do Žabky, kterou si hlavně Matouš oblíbil. Jako první jsme ten den navštívili dominantu města a to palác kultury a nauky. Fronta a 6 zlotých ale stáli za krásný výhled, který se nám naskytl na vrcholku. Tady jsem taky koupil dva pohledy, které jsem chtěl poslat domů. Tedy hned poté co jsme slezli dolů, jsme začali hledat poštu. Cestou obdivovali nákupní centra a relativně moderní architekturu. Na poště nás čekal první člověk v Polsku, který neuměl anglicky. Přesto jsem se s paní za přepážkou dokázal dorozumět na tom že já chci poslat pohled do Česka. Pohledy jsem tedy vhodil do zvláštně vypadajícího kontejneru a nezbylo mi nic jiného než doufat.

Pokračovali jsme stále směrem ke starému městu. Narazili na Pomník Nejmenovaného vojáka. Pomník připomínající všechny bitvy, kterých se účastnili poláci za pár posledních stovek let. Pokračovali jsme dál, našli jsme i místo staré univerzity, koperníkovu sochu nebo síldo Polského prezidenta, nakonec jsme došli ke královskému hradu. Abych byl upřímný, nepřišel mi až tak zajímavý. Hlavně proto, že Varšava nebyla ve středověku tak důležité město, narozdíl od Krakova.

U hradu jsme dali kávu a chvilku jen posedávali na zídce a pozorovali okolí. Pak jsme vyrazili zpět na hostel pro pár věcí, jelikož nás čekal zajímavý večerní program. Matouš napsal jedné své kamarádce z Varšavy a poprosil ji, zda by bylo možné se setkat, že by nám ukázala nějaké zajímavosti o městě.

Večer proběhl dobře, bylo nám doporučeno navštívit muzeum Varšavského povstání a muzeum Polských židů. Vzhledem ale k brzkému odjezdu, který nás ten den čekal, jsme stihli pouze to první zmíněné. Muzeum je situované nedaleko zastávky druhé linky metra v areálu ohraničeném vysokou zdí. Hned po tom co člověk vstoupí, může si prohlédnout výstavu s tématem „děti během Varšavského povstání“. Hrůzně vypadající kresby, fotky či hračky ve člověku vzbuzují nepříjemný pocit nejistoty, strachu či naprosté bezmoci. Výstava pokračuje kolem vystavených osobních věcí povstalců či zbraní až k dlouhým tabulím popsaných jmény. Pohlídka se následně věnuje samotným bojovníkům. Celou prohlídku jsem zakončil shlédnutím krátkého dokumentu. Ten celou atmosféru jenom zakončil čísly. Během povstání bylo zabito 120 až 150 tisíc lidí, Poláku, a dalších 700 tisíc jich bylo vyhnáno. Ve Varšavě po povstání zbyl jen trošek, z počtu původních obyvatel.

Stále ve velkém zamyšlení nad těmito informacemi jsme se zase pomalu směr hlavní vlakové nádraží. Už hodinu poté jsme opouštěli Varšavu v mezinárodním spoji Varšava-Praha. Abych to zkrátil, České společně s Polskými se zase předvedli. Nabrané zpoždění a oprava na trati způsobilo, že jsme v Bohumíně vystoupili, neplánovaně, už tak s půl hodinovým zpožděním a řekli nám že čekáme na pendolino, které má už takhle hodinové zpoždění.

Proto jsme se hned po tom, co jsme se tak nějak doslechli co jsme potřebovali, uvelebili na lavičce a čekali. Pendolino skutečně přijelo asi za hodinu. My jako neplánovaní pasažéři jsme se usadili na všech možných prázdných místech. Já osobně jsem to ale za půl hodiny zabalil a ráčel se odebrat na bar do jídelního vozu. S plechovkou piva a dobrou gulášovou polévkou jsem už jen vedl lehké debaty s ostaními cestujícími z Varšavy a společně pozorovali skupinu opilých Poláků.

Praha nás přivítala asi o půlnoci, moje postel až v půl druhé.

Jedná se o přepis mého deníku z doby, kdy jsme šlapali Českou kotlinou. Jedná se o výplody mysli člověka, který se do této situace dobrovolně vhodí.

16.8.2021

V 6 ráno jsem tedy vyrazil na cestu. Batoh jsem si pro jistotu nevážil, kdyby byl však takhle těžký celou cestu, byl bych hodně šťastný. Bohužel se chystám naložit ještě asi 4 kila, z toho 3 kila vody a jedno kilo jídla, což se dost pozná. Takže moje vyhlídky na další dva týdny jsou opravdu uklidňující. Když jsme se zrychleně podívali na mapu, odhadli jsme délku trasy asi na 200 kilometrů. I když jsem si v diáři vyhradil dva týdny, počítáme s tím že bychom to mohli za 10 dni sfouknout. Na počasí jsme se nedívali, stejně s tím nic neuděláme a tak dlouho dopředu to ani nemá cenu. Už teď ve vlaku jsme rád že jsem si vzal pantofle. Ještě než nohy zavřu na dva týdny do sauny, zaslouží si trochu čerstvého vzduchu.

Z Třeboně jsme vyrazili po krátkém pohledu na Svět a veslaře, kteří čeřili jeho klidnou hladinu. Červená turistická stezka, vedoucí nás podél potoka a železniční tratě, směřovala do našeho prvního bodu na mapě. Tím bylo Veselí nad Lužnicí. Pár pozdravů od místních, včetně od vychovatelky místní školky, hrající si na druhém břehu potoka, nás nejen povzbudilo ale i kapku rozveselilo a uvolnilo.

S veselu náladou jsme nejdříve pomalu, později rychle šlapali udusanou stezku ze strachu z blížící se bouřky, která se na nás mračila. V obci Lužnice, na nás už čekal přístřešek v podobě malého bistra pro cyklisty projíždějící zdejší krajinou. Dvě Kofoly a déšť už bubnoval do střechy přístřešku, kde jsme trpělivě čekali na konec tohoto projevu počasí. Takhle jsme čekali asi dvě hodiny než konečně skončilo to nejhorší. Po červené jsme tedy pokračovali dále, až k přírodní památce Slepičí vrch kde se náchází, v Česku naprosto jedinečný přírodní úkaz. Malá poušť, respektive dvě písečné duny, ačkoli byli velice pěkné, místo na spaní tam ani okolo nebylo, byli jsme tedy nuceni pokračovat po hrázi přilehlého rybníka.

Místo jsme nakonec našli pěkné, já ovšem dostal tu nejhorší dvojici stromů na pověšení hamaky. Hledat nic jiného se mi nechtělo, navíc bych byl dál od ostatních a to by nebylo v noci příjemné. Po vybudování mého příbytku v podobě hamaky a do tvaru A natažené celty jsem se ujal dělat večeři. Šéfkuchař Honza vybral instantní kuře na smetaně s těstovinami od společnosti Maggi. Vzhledem k nízkým očekáváním, které jsem měl, jsem byl mile překvapen. Jediné co bych vytknul, byl nepřesný návod na přípravu. Podle tohoto návody bylo potřeba těstoviny vařit přibližě 5 minut na mírném ohni, já musel 12. Což by v extrémním případě mohlo znamenat na konci túry nedostatek plynu. To nebyl můj případ, takže jsem mohl jít syt spát bez strachu o nedostatek plynu za týden.

17.8. 2021

Spalo se hůře než jsem čekal, v noci jsem se asi 2 krát probudil. Poprvé kvůli plachtě, kterou jsem musel znova ukotvovat. Nejhorší bylo, že jsem nedokázal asi hodinu znova usnout, kvůli zvukům a strachu, který se s nimi hromadil.

Podruhé jsem se vzbudil zase kvůli dešti, který z ničeho nic začal asi ve dvě ráno. V půl osmé jsem se vzbudil definitivně. K mému velkému smutku jsem zjistil, že mám mokrý celý spodek spacáku. Deštěm to ale nemohlo být, jelikož vršek spacáku byl zase krásně suchý. Celé ráno, než se kluci vzbudili, jsem tedy sušil spacák a boty. K snídani jsem si dal levnou ovesnou, čokoládovou ovesnou kaši. Na to že, ovesné kaše nemám rád byla velice dobrá a jako zdroj kalorií hned po ránu se velmi osvědčila.

Zpět na stezku jsme naskočili zlehka, dnes jsme měli dojít až do Veselí nad Lužnicí, respektive až pár kilometrů za něj. Rybníky, podél kterých vedla naše cesta, nabývali různorodých velikostí, tvarů ale i názvů. Proto mohu říkat, že jsem během této velké cesty našel víru, naději a lásku. Nikoli ale ve spirituální podobě ale v podobě nazelenalých rybníku na Třeboňsku. Vlkov byla naše spása v podobě místa oběda a odpočinku. Čínská polévka, hodina posezení na lavičce a vanilková zmrzlina je zaručený recept na dobrou náladu. Fakt že bylo asi 17 stupňů nad nulou nás nijak neodradilo od poslední zmíněné položky.

V rámci přípravy na bolesti jsme vytáhl tabuizovanou chodeckou zbraň a tou jsou hole. Za stálého cvakání jsme tedy pokračovali dále. Ve Veselí mě nejdříve čekal nákup šumivých tablet s vitamínem C a špuntů do uší jako zbraň proti mému strachu. Následně, pod zamínkou pitné vody a toalety jsme usedli na jedny Svijany do pivovarského dvora. Z Veselí jsme tedy odcházeli lehčí o pár korun a nepotřebný odpad a těžší zase o 3 litry vody, vajíčka a slaninu.

Dva lesíky jsme rychle proběhli a nakonec zastavovali, po velice úmorném pochodu na asfaltové silničce, pod dálnicí, kde jsme se rozhodli, vzhledem k nepříznivých předpovědím počasí, přespat. Večer jsme ale chtěli strávit o kousek dál na břehu rybníka kde jsme rozdělali oheň a začali připravovat pochoutku v podobě míchaných vajíček se slaninou. Následná debata u ohýnku o vyprazdňování, holkách a bolesti jen přidala již tak dokonalému ideálu. Po neustálém kontrolování předpovědi počasí, motivovaní hlukem, nikoli aut ale jezu, jsme se rozhodli že pod dálnicí spát nebudeme. Pršet nemělo a bylo to tu hezčí.

18.8.2021

Pršelo. Přibližně asi ve tři ráno začalo velice hezky pršet, sice připravení, tím že jsme se večer zabalili do celt, ale stejně se k nám vlhkost prokousala. Špunty, na rozdíl od protidešťového opatření se osvědčili. Spalo se hezky.

K snídani ovesná kaše s přidaným stresem z prázdných pet lahví. Silnice, vedoucí přes malé vesničky, nám dala mentální prostor přemýšlet na zvláštním skloňováním názvů měst. Například vesnička u Soběslavě, což nám vůbec nešlo do hlavy.

Naše cesta okolo, tedy od Světa nás zavedla do Košic, naštěstí ne těch Sloveských. Bychom se prošli. Ale do obce se stejným názvem nedalo Tábora. Tady jsme si dali dobrý oběd v podobě čínské polévky. Aneb hlad je nejlepší kuchař.

V Plané nad Lužnicí jsme zase zasedli k tekutému chlebu. Smutné na tom bylo že pivo, které jsme pili, patří pod pivovar Staropramen, bylo však o mnoho lepší než produkt smíchovského pivovaru.

Tábor, který byl nedaleko nám nabídl možnost si nakoupit další jídlo a následně se usadit v hospůdce na malé večeři a točené Plzni. Skvělou náladu, kterou přinesla konzumace zrzavého nápoje jsme měli až do příchodu do našeho čtyřhvězdičkového apartmá v podobě viaduktu železnice, která nám pravidelně připomínala svojí existenci průjezdem motorového osobního vlaku.

19.8.2021

Nejlepší budík, který nás mohl čekat, bylo setkání s velice mazlivým psem, který nás přišel pozdravit až do spacáku. Chvilka mazlení byla vzpruhou pro další den a tak se snídalo a následně vyráželo s mnohem lépe.

První část cesty byla dost nudná, tedy do té doby než nás napadlo se zabavit našimi zažívacími potížemi. Vzhledem k tomu že jsme den před tím našli stromy osázené špendlíky, plynatost se velice hlasitě projevila. Tak jsme si úpravou konceptu námořní bitvy vytvořili hru vlastní. Pokaždé když se plynatost projevila, jednalo se o výstřel a dotyčný následně řekl souřadnici na kterou se střílelo. Takto jsme tedy bombardovali fiktivní námořní konvoj po zbytek dne. Dopoledne uteklo rychle, za nedlouho jsem již zasedali k obědu v obci Mezno na místním fotbalovém hřišti. Během oběda, kdy jsem si vychutnával svojí čínskou polévku nás přišla navštívit skupina místních puberťáků a se zvláštním výrazem vzrušení v obličeji se nás zeptali zda je nám všem nad 18 let. Kladná odpověď přinesla otázku jak dlouho zde pobudeme, třeba do zítra. Negativní odpověď přinesla dosti zklamanější obličeje a následný odchod. To co následovalo byla debata o tom jakou příležitost jsme momentálně promeškali. Já jsem se přikláněl k verzi koupi a následné konzumaci alkoholu, ovšem padli nápady jako největší kalba v České republice, či premiérová otvíračka nového bordelu. Smutní, že o tuto událost přijdeme jsme vyrazili si spravit náladu v nedalekém hotelu a restauraci Česká Sibiř.

Já osobně jsem se rozhodl, že si dopřeji zmrzlinový pohár a litr kofoly. Kluci zase Budvarem a šopským salátem. To naší námořní bitvě dodalo munici a my vesele hráli dál. Nad Miličínem jsme si připomněli okolnosti Ježíšova ukřižování prostřednictvím památníku s vyobrazeními. Zakončeno kapličkou a starým kamenolomem. Spěch nás donesl až k malému altánku nedaleko kaple svatého Vojtěcha, která se tyčí na obcí Amerika.

Jako velice smutný závěr dne jsem vnímal zlomení své jídelní lžíce. Rozhodl jsem se, jako náhradu si pořídím její kovovou kolegyni.

20.8.2021

V altánu se spalo, minimálně mě, nakonec nejlépe. Pramen který jsme našli nám nabídl luxus v podobě umyté hlavy a plných lahví. Umytá hlava však byla velice uspokojující, i za cenu toho že voda ve které jsme se sprchovali měla asi 3 stupně.

Ráno jsem tedy odpočatý mohl vyrazit na cestu do Votic, které byli jen pár kilometrů daleko, abychom zde udělali pauzu na vyzvednutí léků z lékárny.

Výhled na dnešní den nebyl nijak šťastný. Jen hromada kilometrů po silnici či polních cestách o kterých jsme nevěděli zda opravdu existují. Oběd jsme zapili v místním nóbl golfovém klubu, kde nás nejen zaskočili velice drahé Krušovice, ale také fakt, že strávené a takto drahé pivo se nevylučuje do zlatých mís ale jen do obyčejných porcelánových. Nalezený golfový míček, se kterým jsme si následně několik kilometrů házeli, nám vše vynahradil.

Tedy do té doby než se na obzoru začali formovat další mračna, která nám slibovala opravdovou povodeň v naší obuvi. Jako poslední zlepšení nálady sloužilo štěně šibu štěkající na nás přes plot zahrady. K jeho zmatení jsme ale nezačali utíkat strachem pryč, ale naopak se více přiblížili abychom mohli docenit jeho roztomilost. Pes zmatený tím, že nás není schopen odehnat zběsilým štěkáním, se na nás jen nechápavě díval, zatím co my vymýšleli plán jak si ho odnést. Déšť přišel asi do hodiny, kdy se z původně malé přeháňky stal hustý a vytrvalý déšť minimálně na hodinu. Za tu hodinu jsme došli do Týnce nad Sázavou, kde jsme se ukryli před vlivy počasí do Vinárny pod věží. Pivo dobré, stejně jako řízek s kukuřičným škrobem. I když jsme se ale takto rychle ukryli, před mokrem v botách nás to nezachránilo a zima nám byla i tak.

Nad Týncem nás již čekal malý přístřešek jako naše další noclehárna. Za dnešek jsme ušli asi 32 kilometrů, k našemu podivu, jsme ale nebyli tak zničení jak jsme očekávali. Což jasně dokazovalo teorii, kterou mám o dlouhodobém putování, a to že s časem stráveným na stezce stoupá odolnost vůči klasické bolesti nohou, která vzniká dlouhou chůzí. Znamená to tedy, že asi po 4 dnech dokáže člověk ujít za den i o deset kilometrů více než normálně, což se zde potvrdilo.

21.8.2021

Přístřešek byl horší noclehárna než jsem čekal. Ráno jsme se probudil po noci plné snů a neustálého probouzení. Chůze v mokré obuvi se ukázala být horší než spánek a tak nás již od rána provázela bolest od vznikajících puchýřů. Naštěstí nás k nejbližší zastávce metra čekalo pouze 24 kilometrů. Během této doby jsme zastavili pouze v bistru na párek a plzeň, později v malé vesničce prostě jen pro odpočinek. Puchýře se postupně zvětšili a bolest byla větší a větší, což každý krok dělalo bolestivější a bolestivější. Poslední úsek cesty vedl po asfaltové silnici a cyklostezce přímo na mušce paprsků naší hvězdy a my jsme počítali každý metr, který nám zbývá. Pobyt v Praze byl ale velmi odpočinkový. Zázemí bytu nám poskytlo odkladiště pro naše věci a sprchu, samotný Žižkov zase dobré pivo Mosaic Ale a velice dobrý burger.

22.8.2021

V posteli se spalo krásně. Snídaně v pekárně to jen zlepšovala. Nejlepší bylo ale to, že jsem si na bytě nechal některé věci, tedy jsem odcházel s mnohem lehčím batohem. Dobrou náladu se nám ale jako první pokusil zkazit déšť, který začal již při cestě autobusem na Troju. U zoo jsme tedy vytasili pláštěnky a vyšli na cestu podél Vltavy na krásné cyklostezce.

Hned za Prahou jsme narazili na jednu zajímavost. Byl zde vystaven model sluneční soustavy v měřítku 1 k milionu, tedy vše bylo milionkrát menší. Slunce bylo žlutou koulí o velikosti míče na cvičení. První planety nás čekali v řádech několika desítek metrů. Pak chvilku pauza k Zemi a Marsu. Saturn už byl pěší chůzí vzdálen asi 4 kilometry. U něho jsme dali oběd, sestávající z bolesti a grilovaného hermelínu. Nejvzdálenější objekt byla jakási planetka, vzdálená asi 12 kilometrů, ovšem ale jen v momentě kdy ji objevili, jinak by ji museli, díky výstřednosti své dráhy znázornit 73 kilomertrů daleko. Cesta pak líně pokračovala a my s ní, zaposloucháni do podcastů a rozhovorů.

Další zastávka proběhla v malé hospůdce u zdymadel Veltrusy. Odsud už jen 4 kilometry, ty byly ale nejhorší v mém životě, největší puchýř, který byl na spodku mého chodidla, se zbarvil zevnitř do ruda a neskutečně bolel. Proto jsem byl nucen provést malou samooperaci na dětské hřišti v obci Vepřek, kde jsme nakonec poslední noc i strávili.

23.8.2021

Ráno, po noci plné bolesti zad a puchýřů, jsme do sebe rychle kopli lehkou snídani a vyrazili na cestu. K mému překvapení byly moje boty ušetřeny nočního deště, na rozdíl od mé pláštěnky a trika. Se suchou ponožkou jsem tedy vyrazil, jen abych zjistil že hned za vesnicí musíme projít vysokou mokrou trávou. Moje radost byla okamžitě pryč a vydrželo mi to až na vrcholek Řípu.

Jako obyvatel Podřipska mi vždycky bylo říkáváno, že jakmile uvidím Říp, tak jsem doma. No, doma jsme sice byl, ale až na práh domu mě čekala ještě dlouhá cesta, navíc jsem klukům slíbil, že s nima dojdu až do Litoměřic. Na Řípu nás čekal pivní speciál „Říp a Lovoš“. Produkt Litoměřického pivovaru, který si jde zakoupit pouze na vrcholcích těchto dvou hor. Také nás zde čekal příjemný rozhovor s poutníkem, který do chaty dorazil chvilku po nás. Příšel po poutní trase Blaník – Říp a právě ukončil svoji cestu a tak se s námi podělil o jeho zážitky z cesty, také nám prozradil co a jak pro náš případný zájem. My jsme mu za oplátku stručně odvyprávěli průběh naší cesty.

Posilněni, jsme započali pomalý sestup k Roudnici nad Labem. Od této chvíle jsem již šel po známé cestě. Stále ještě nevím zda mi to bylo ku prospěchu nebo ne. Cestou do Roudnice asi ano, z Roudnice už ne. Do Litoměřic je to ještě 20 kilometrů, k tomu ještě po asflatu. Záchranný bod bylo bistro „U Trumpetky“, kde jsme asi hodinu zkysli. Pauza ale velmi pozitivně ovlivnila naší výkonnost, od Trumpetky jsme doslova letěli a tak jsme asi za 2 hodiny stály na Střeleckém ostrově, kde jsme naši cestu, po 8 strastiplných dnech ukončili.

Krakow

Polsko mě lákalo vždycky. Sousední slovanská země, plná lidí pyšných na minulost své země a tradici vodky. Navíc po získané svobodě v podobě osmnáctých narozenin byla první volba zahraniční destinace jasná. Německo, vzhledem ale k nepříznivým pandemickým podmínkám, padla volba na našeho severovýchodního souseda. Společně s mým dlouholetým přítelem jsme se tedy pustili do vymýšlení plánů naší cesty. Premisa byla jasná, vlakem do vybraných měst, zde se levně ubytovat a následně objevovat lokální krásy.

Dvacáteho července tedy test vyšel negativní, 150 zlotých v peněžence a už jsem zase stál na peróně směr Praha. Lístky i s místenkama jsme pro jistotu koupili klasicky u okénka z obavy dostupnosti polských jízdenek v aplikaci Můj Vlak. Až do stanice Bohumín byla jízda dosti nezajímavá. Ovšem v poslední České stanici už začaly problémy, respektive zábava. Vlak stihl nabrat asi dvacetiminutové zpoždění, což by nepředstavovalo takový problém, kdyby ale vlak hned po překročení hranic nezpomalil a nikdy se již nedostal tak nad 60 kilometrů za hodinu. Takže nám nejdříve ujel první vlak z Katowic do Krakowa, pak ještě jeden a ten další by byl taky těsný, kdyby však nenabral taky půlhodinové zpoždění. Zkrátka, místo v původních 21:00 jsme do hostelu dorazili asi ve 23:00. Hostel nás kromě naprosto uchvacující jednoduchosit vyřizování ubytování, překvapil azbukou. Zjistili jsme, že ho využívají většinově lidé Ukrajinského původu coby ubytovnu při zaměstnání. Všichni na nás byli ale hodní a tak jsem po čisté sprše a velmi malé kabince na záchod usínal s relativním klidem v mysli. Ta kabinka, jen tak pro zajímavsot byla zajímavá tím, že když si člověk sedl na záchod, dvěře měl asi 5 centimetrů před nosem, ráj pro klaustrofobiky.

Ráno, kdy jsme se z palandy vysoukali už před šestou hodinou raní, nabídlo levnou a vcelku dobrou snídani pořízenou v žabce, tak i pohled na začínající život takhle velkého města. Přece jenom, Krakow je se svými 720 000 obyvateli druhé největší město v Polsku, samozřejmě hned za Varšavou. Narozdíl od Varšavy, jak jsme později zjistili, bylo ale mnohem hezčí. Hlavní náměstí, neboli Krakowský Rynek nám na první pohled připomínal náměstí Sv. Marka v Benátkách. A to hlavně díky věži bývalé staré radnice tak i tržišti nacházející se přímo uprostřed náměstí. V rohu se schovávala Mariánkský kostel. Jenž tvořil jasnou dominantu náměstí. Dále ve vedlejším rohu se schovával i kostelík Sv. Vojtěcha, patřící k nejstarším v Krakowě.

Jelikož ale Mariánský kostel otevíral až později, vydali jsme se hledat Wawelský pahorek. Místo prvních obyvatel u řeky Visli a bývalé síldo Polských a Polsko-Litevských králů. K tomuto pahorsku se váží tři místa. První je katedrála tyčící se nad starým městem a která otevírá až v 9, což vzhledem k tomu že jsme tam dorazili v půl osmé, působilo problém. Dále hrad, který sloužil jako sídlo králů, následně jako pevnost, sídlo nacistického guvernéra a dnes muzeum. V celém areálu jsou patrné i pozůstatky dvou kostelíků, svatého Michala a Jiřího. K pahorku ještě patří tzv. Dračí Jáma. Místo kde podle pověsti Krak zabil draka a jehož jméno město nese.

V rámci centra Krakowa lze zajím i do čtvrti zvané Kazimierz, židovská čtvrť nacházející se jihovýchodně od pahorku. Zde jsme si prohlídli několik synagog, mezi které patřili třeba synagoga Remu nebo Stará. To co mě ale na této části města zaujalo víc byl realný výskyt židovské kultury, nebo lépe řečeno vliv judaismu na vzhled čtvrti. Dokazovali to hlavně nově vypadající podniky, které hned vedle polštiny měli i hebrejštinu.

Po tak dlouhém chození jsme se rozhodli dát pauzu na kávu a promyslet další plány. S kávou v ruce jsem si sedl na zahrádce nejmenované restaurace a nahlídl do map. Můj zrak zaujalo značení Collegium Maius. Nejstarší a původní budova Krakowské univerzity. Jedna z nejstarších univerzit ve střední Evropě, jen o trochu mladší než naše Karlova. Dnes je v této budově zřízeno univerzitní muzeum a tak jsme za 6 zlotých vstoupili do posluchárny, knihovny ještě s originálními svazky či výstavě věnované studiu a akademické práci Milukáše Koperníka. V jedné z vytrín ve vedlejší místnosti nás ale zaujali třemi předměty opravdu vysoké hodnoty. Tím byli olympijská medaile (zlatá), medaile nobelovy ceny a soška Oskara.

Během posledních dvou hodin v Krakowě jsme ještě navštívili již zmíněný Mariánský kostel, který nás naprosto uchvátil, a obdivovali jsme také zbývající části opevnění. Pak jsme už pelášili na vlakové nádraží a vydali se pendolínem do Varšavy.

Lockdown stále přetrvává a tak chuť někam vyrazit rostla. Slovo dalo slovo a tak jsme v sobotu v 7:00 stál na horním nádraží v Litoměřicích. Byla ještě tma a svítat mělo až za půl hodiny. Sešli jsme se s kamarádem a vyrazili na cestu.

Směr jsme nastavili do Skalice, šli jsme podél Pokratického potoka kde nás, nám již známá, ušlapaná cesta, vedla pod Bílými stráněmi napravo a nalevo se objevoval výhled na vzdálené Hradiště a Kamýk. Skalici jsme obešli a lesní cestou pokračovali do Lbína. Objevili se nám příjemné a nepříjemné vzpomínky na naši první túru, při které jsme šli stejnou cestou ale opačným směrem.

Za Lbínem jsme vyšli nahoru k rozcestníku Pod Homolkou. Připomněli si, pro nás náročný, jazykolam „Čeřeniště“ a s úžasným výhledem na zamlženou Labskou nížinu jsme pokračovali k rozhledně Varhošť. Kovové točité schodiště, zakončené plošinou stojící na diskutabilní základně nás nejdříve vyděsilo. Přece jenom, nejsme ani jeden velkými fanoušci výšek. Strastiplná cesta nahoru ale předcházela nádhernému výhledu. I přesto, že počasí si pro náš připravilo nízkou oblačnost s mlhou sedící v údolích a nížinách, byl pohled úchvatný. Studený vítr vrcholek rozhledny bičoval svými chladnými poryvy, ale okolo nás to vytvořilo nádhernou podívanou, kdy se mraky a mlha velikou rychlostí přelévali přes kopce a tekli údolími. Stalo se tedy, že jsme viděli až na Košťálov a nebo jsme neviděli ani pod sebe na zem.

Omrzlí jsme slezli dolů a úzkou stezkou scházeli po zelené přes Kundratice do Hlinné. V lese nás sice na chvilku vyděsilo divoké prase chrochtající až z nepříjemné blízkosti. To jsme ale zahnali soustavou výstražných zvuků a signálů o naší přítomnosti. Přece jak se říká, zvířata se vás bojí víc než vy jich.

V Hlinné vzniklo, kvůli přebytku času, rozhodovací dilema. Možností byla zacházka na zříceninu Kamýk, kterou jsem stále ještě nenavštívil, nebo výšlap na Hradiště a následný sešlap k potoku pod kopcem Kamýk. Kvůli zjištění, že při cestě na zříceninu by nás čekala dlouhá chůze po asfaltu, bylo rozhodnuto pro výšlap na Hradiště. Z Hlinné tam vedla krátká cesta která byla součástí Zlaté stezky Zemí hradů. Skalnatý sráz bez stromů nám umožnil dechberoucí výhled na Litoměřice a jejich nejbližší okolí. Mohli jsme jasně vidět Bílé stráně, odkud jsme pohledem přejížděli přilehlé pastviny až po vrch Radobýl. Ten, ačkoli se z jihu zdá jako obrovský, vypadal jako malý pahorek držící stráž nad polabským vstupem do Českého středohoří.

Dolů jsme sešli po nepatrné lesní stezce až k silnici. Od ní jsme stále klesali až ke zmíněnému potoku bez jména. Ten jsme překročili za pomocí našich schopností, Matěj to zvládl s jeho nadáním pro parkour a štěstím. Já jsem se zase vydal najít lepší přechod. Poté jsme již pokračovali po polní cestě dolů do města. Cesta ústila v ulici U Školy kde jsme se napojili k ulici Pokratická po které jsme sešli dolů do města. Naše cesta končila na horním nádraží kde jsme se rozešli každý domů.

Cesta měla svůj počátek Jeseníku. Po poledním příjezdu a následném nákupu posledních části jídla, jsme vyrazili na západ k vrchu jménem Šerák. Cesta vedla po žluté stezce. Stoupání se dostavilo hned. Po rozcestníku který se příznačně jmenoval „Pod Strmým“ se cesta začala motat do serpentýn. Ujít 3,5 km nám trvalo hodinu a půl. Na vrcholu se nám naskytl pohled na úžasný kontrast. Hornatá Česká republika a Polsko, jehož rovina se táhla až na obzor. Podobný pohled je i v Krkonoších. Ze Šeráku jsme sešli po kamenité silnici do Filipovic. Z nich jsme jen přešly k vesničce Bělá, kde jsme přespali u Zaječího pramene.

Dalšího dne jsme vyrazili na jihovýchod, kde jsme prudce vystoupali na Jelení loučky. Od kterého se táhne až neuvěřitelně rovná cesta k Pásmu Orlíka. Cesta zde prochází velmi úzkým pruhem mezi lesy. Výjev je to nádherný, připomnělo mi to fotku USA – Kanadské hranice na západě. Cesta tady lehce klesá a kvůli absenci stromů se často hiker musí potýkat s broděním malého potůčku či mokřadu. Od Pásma Orlíka jsme po cyklostezce podél Bílého potoka sešli do osady Bílý Potok. Cestou narazíte na malou hráz, která vytváří malou nádrž. Ačkoli je několik metrů hluboká, voda je tak čistá, že jsme krásně viděli až na dno. Přespali jsme kousek od Ptačího mlýna u brodu přes potok.

Další den nás čekal výstup na Praděd, došli jsme tedy do vesnice Vidly, odkud jsme opět stoupali podél Střední Opavy. Nejprve nebyl náklon nějak hrozný, za rozcestníkem „Střední Opava“ se malá silnička změní v úzkou horskou stezku, kdy stoupání je opravdu příkré. Pro někoho kdo nese těžkou krosnu to byla opravdu zátěž. Od rozcestníku „Černík“, kde se doposud osamělá modrá cesta spojuje se žlutou trasou, se cesta začíná narovnávat. Do Švýcárny se dokonce lehce klesá. Cesta se přitom vylezla do horské tundry, která se v ČR vyskytuje od určité výšky. Ve Švýcárně jsme si dali krátký oběd a už jsme zase stoupali po rozbité silnici pod Praděd. Tam jsme se napojili na normální silnici a vylezli na Praděd. Vrchol Jeseníků nám poskytl nádherný rozhled na okolí. Z Pradědu, posilněni zmrzlinou, jsme zase klesli k Ovčárně, tedy k rozcestníku „Nad Ovčárnou“. Zde jsme se se odpojili od silnice a vyšlapanou stezkou jsme se vydali směr „Jelení studánka“. Většina cesty vede po hřebeni horskou tundrou. Výhledy na okolní krajinu byli dokonalé, tedy kazil je jen všudypřítomný opar. Na Jelení studánce nás čekalo hned několik překvapení. Ten přístřešek, který tam měl být tam byl, ale byl to přímo hrad. Musel být postaven jako pevný úkryt pro poutníky, které na hřebeni chytne bouřka nebo silný vítr. Z jelení studánky se valil proud čisté a dobré vody. Plus s námi na tomto místě měla přespávat skupina rodin s dětmi. Nakonec ani to se neukázalo jako problém.

Statistiky poslední dne byli opravdu neobyčejné. Klesnout jsme měli asi o 1200 metrů, vystoupat jen 187 m. Jako první jsme ráno minuli Ztracené kameny. Vylézt na ně stálo za ten výhled. Tip, krosny nechte dole, může to být nebezpečné. Ze Ztracených kamenů jsme sešli ke Skřítku. Motorest Skřítek, mnoho lidí, které jsme potkali o něm mluvilo, my jsme přišli moc brzo ráno, takže jsme nemohli potvrdit jeho pověst. Od Skřítku ke „Hvězdě“ se cesta narovnala. Po Hvězdě, ale přišlo asi 100 metrové stoupání a následně hluboké klesání do osady „Krásné“. Zde jsme se napojili na silnici a do dvou hodin jsme už vybírali restauraci na oběd. Cesta domů už proběhla bez problémů.

Na závěr lze jen říci že, Jeseníky jsou pohoří, které mě osobně zaujalo svoji přirozenou krásou, není tam žádný speciální přírodní úkaz. Jsou to jen „obyčejné“ hory. Ale to je dělá pro mě krásnými. Ty hluboké lesy, úzké vyšlapané stezky podél čistých potoků. Všemu pomohl fakt, že až na oblast kolem Pradědu jsme nikde jinde nepotkávali jiné hikery, trampy ani turisty. Do Jeseníků jsem nejel, abych viděl něco světově vzácného. Jel jsem tam, abych si vychutnal tu krásu jednoduchosti.

Bylo rozhodnuto, pojedeme do Českého ráje. Nové vybavení stejně muselo být vyzkoušené, perfektní příležitost. S 18 kily na zádech jsme vystoupili v Jičíně. Město jsme si krátce prošli. Jídlo, zásoby nakoupeny a už jsme šlapali směrem k Prachovu. Nejdříve jsme se báli, ze severu se na nás mračili tmavé mraky, které slibovali průtrž. Proto jsme v Prachově, před vstupem do skal chvilku zastavili a počkali jak to dopadne. Mraky se rozpadli a my suchou nohou vstoupili do Prachovských skal. Červená se stala naší průvodkyní. Vzala nás přes Křížovského vyhlídku, Císařské chodby a skalním městem složeným z jednotlivých věží. Vyšli jsme u turistické chaty, kde jsme dále pokračovaly k rybníku Pelíšek. Zde jsme narazili na zajímavou věc. Asi 50 metrů nad rybníkem se nachází malý altán postavený v čínském stylu. Tento altán je, ale čajovnou jménem Plující oblaka. V ní jsme byli pohoštěni skvělým zeleným čaje. Také jsme se dozvěděli něco o působení čaje na lidské tělo, jak a kdy byl altán postaven. Po vypití celé konvice jsme přispěli dobrovolným příspěvkem a vydali se dál na cestu. Došli jsme k malému pahorku, který se jmenoval Pařez, na němž se nachází zřícenina hradu stejného jména. Po kamenných stěnách hradu, který měl zaniknout v 15. století, nebyly ani památky. Jediné co tak bylo k nalezení byly vytesané místnosti a chodby ve skále. Podle informační tabule měl hrad zaniknout během Husitských válek čemu napovídá nalezená dělová koule. V 19. století prý zříceninu navštívil i sám císař František Josef I. Od Pařezu to bylo kousek do Mladějova, kde jsme šli malým údolíčkem lemovaným skálami a podél nejmenovaného potoka. To údolí nás vedlo kolem rybníka Doly, za nímž jsme začaly stoupat směrem k Troskám. Cestou jsme prošli malý kemp Svitačka. U padla pauza na večeři. Od Trosek jsme jen slezli do Tachova. Prošli jsme Tachovem a přespali u rybníka a hospody Vidlák.

Ráno jsme se časně probudili, najedli a vyrazili na další pouť. U rozcestníku „Věžické údolí“ jsme odbočili na „Zlatou stezku Českého ráje“. Ta nás dovedla k zámku Hrubá Skála. Za minimální vstupné se dostanete na nádvoří kde se můžete pokochat pohledem z hradeb na přilehlé skalní město. Na prohlídku vnitřních prostor, už ale nedošlo. Dali jsme se znovu na cestu. Naše další zastávka byl hrad Valdštejn. Vyhlásili jsme tedy polední pauzu. Kvůli spěchu se na prohlídku hradu nedostalo, protože jsme museli mimo trasu do Turnova. Procházeli jsme tedy kolem vyhlídky Hlavatice. Na Turnov jsme se odsud podívali pěkně z výšky. Pak následovalo prudké klesání do města. Nejdříve jsme měli jít na zastávku Turnov město, plán byl ale přehodnocen a tak jsme došli až na hlavní nádraží. Zde jsme vyzvedli třetího člena výpravy a šli jsme zase zpět. Tentokrát jsme se chystali hrad Valdštejn podejít a tak jsme šli po cyklostezce, která vedla z Pelešan pod hradem. Kousek za rozcestníkem „Pod majákem“ jsme si všimli převisu, který by mohl být ideální pro přespání. Rozhodli jsme se na chvilku usadit a podívat se okolo, protože tenhle byl moc vystaven lidem na cestě. Po půlhodině jsme našli místo vysoko mezi skálami. A to u skalní věže Zelenáč. Našli jsme místo našeho přespání. Průzkum okolí odhalil několik úžasných výhledu. Hlavně z masivů „Pilíř trůnu“ a „Zero“.

Probudili jsme se do příjemného rána, slezli jsme zpět na stezku a pokračovali v cestě. Nejdříve jsme míjeli Smíchousův rybník, pak stezka udělala několik „esíček“. Kde se nacházelo několik pramenů, které jako první nebyly vyschlé. Od začátku cesty jsme totiž nalézali jen suché prameny. Sedmihorky jsme prošli během okamžiku a už jsme se drápali nahoru do Svatoňovic a Kvítkovic. U Kvítkovic proběhl oběd a rychlá diskuze o dalších plánech. Kvůli špatnému plánovaní jsem zjistil, že mi to nevychází. V Semilech jsem potřeboval být včas na vlak. Oba mí společníci v Semilech měly zůstávat na druhý den kdy je čekal výstup na místních ferratách. Do Semil bychom to společně ale nestihli a oddělit se abych to sám hodil do sprintu byl dost nejistý plán. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto v rámci zachováním jejich sil a časové jistoty nasednout v Lestkově na autobus do Semil. Proto jsme tedy za dvě hodiny stáli v Semilech na nádraží a čekali až přijede můj vlak do Pardubic.

Na konec bych rád všem doporučil návštěvu Českého ráje. Příroda se zde zjevuje ve své ohromující kráse. I lidé tady výjimečně zanechali nádherné památky které způsobují nádhernou souhru s okolím. Oblast je turisticky velmi přístupná a proslulá. Proto nechybí ani žádná potřebná infrastruktura. Rozhodně je tam toho více k vidění než jsem viděl já.

Výlet do Národního parku Podyjí mě lákal už delší dobu. Proto když bylo potřeba vymyslet místo krátké dvoudenní tůry, nejmenší z českých národních parků se zdál jako skvělá volba. Bylo rozhodnuto. Tuto túru jsme tedy zvolil jako ideální pro vyzkoušení nového stanu pro dva lidi. Do Znojma jsme dorazili už v pátek. Od nádraží jsme sešli přes náměstí dolů k muzeu motorismu. Celou dobu jsme se rozhodovali kde se utáboříme. Nakonec volba padla na okolí vysílače nacházejícím se na druhém břehu. Už večer se na obzoru začali objevovat mraky. O tom, že má pršet jsme věděli, ale mysleli jsme si, že bude jenom v noci a přes den půjdeme suší.

Svítání nás přesvědčilo o opaku. Stále trochu mrholilo. Sbalili jsme stan a vydali se na cestu. U rozcestníku „Znojmo- údolí Dyje“ jsme se vydali po žluté, proti proudu řeky. Malá ušlapaná cestička se klikatila mezi stromy a kameny v první zóně NP. Po dvou hodinách pomalé cesty jsme došli do Trouznického údolí. Tam proběhla malá pauza, čekalo nás totiž stoupání po svazích nad řekou. Na hřebeni jsme se připojili na cestu Jaroslava Krejčího, která nás následně svedla zpět k řece. Těsně nad rozcestníkem „Pod Novou cestou“ se mi stala nehoda. Podvrtl jsem si kotník, který jsem rychle zase rozchodil, i přesto jsem lehce pociťoval nepohodlnost. Pokračovali jsme podél řeky až jsme došli k bývalému mlýnu Papírna, kde proběhla pauza na oběd. Pozorovali jsme při tom rybáře, co zkoušeli své štěstí pod zdejším jezem. U Judexova mlýna jsme se spojili s červenou, po které jsme poté pokračovali při rozpojení pod Šobesem. Za pomocí lávky jsme přešli Dyji a šli nahoru vstříc vinicím Šobes, co se na svazích nacházeli. Od této chvíle další asi hodinu jsme chytli dobré slunečné počasí. Jinak stále mrholilo, občas přišel i déšť. U rozcestníku „U Milíře“ se k nám štěstí obrátilo zády a začalo silně pršet. Zmoklí jsme došli do obce Podmolí. Zde jsme se na chvilku usadili v občerstvení v penzionu. A tam jsme se rozhodli, že budeme pokračovat podle plánu do obce Lukov a někde za ním se utáboříme. Odhodlali jsme se, nandali pláštěnky a po silnici pokračovali. V Lukově k milému překvapení stála malá hospůdka „U Čabalů“. Nasycení teplou večeří zvedlo morálku a my mohli vyrazit hledat vhodné místo pro postavení stanu. Kousek od obce po Hardecké cestě jsme zalezli do lesa a postavili stan. K hroznému zjištění, došlo, když jsem zjistil, že můj kotník velmi otekl a pohyb s ním po pauze bolí. Nevěděl jsem jak na tom budu ráno, proto jsme neudělali žádné závěry a nechali to na tom jak se situace vyvine. Kotník jsme pouze stáhly za pomocí kusů oblečení. Zítřejší cíl byla obec Šumná a její vlaková zastávka oklikou přes Vranov nad Dyjí.

Ráno se ukázalo, že na kotník je možné víceméně bezbolestně došlápnout. To co radost zkazilo byl stále neustávající déšť, který bičoval plachtu stanu. Z toho důvodu jsme se rozhodli plán změnit a místo do Vranova jít přímo do Šumné přes Čížov. Kdy se asi z 20 km stalo 8 km. Stan jsme sbalili a časně ráno, abychom stihli vlak do Znojma, jsme opustili tábořiště. Na rozcestníku ( Pod Čížovem ) jsme opustili původní trasu. Po modré jsme tedy kolem Čížovské pohraniční zátarasy a rybníka, přes Lesnou došli až do Šumné. Zde jsme se rychle převlékli do suchého a nasedli do vlaku směr Znojmo, kde jsme přestoupili na vlak do Břeclavy a zní přímo do Prahy.

Podyjí se ukázalo jako velmi krásná oblast s čistou přírodou a fascinující historií. Celý dojem zkazila naše absence štěstí na počasí. Proto jsme nemohli celý výlet dokončit a objevit další krásy břehů Dyje. Rozhodně se tam chystám vrátit a prohlídku dokončit.

This is an example post, originally published as part of Blogging University. Enroll in one of our ten programs, and start your blog right.

You’re going to publish a post today. Don’t worry about how your blog looks. Don’t worry if you haven’t given it a name yet, or you’re feeling overwhelmed. Just click the “New Post” button, and tell us why you’re here.

Why do this?

• Because it gives new readers context. What are you about? Why should they read your blog?
• Because it will help you focus you own ideas about your blog and what you’d like to do with it.

The post can be short or long, a personal intro to your life or a bloggy mission statement, a manifesto for the future or a simple outline of your the types of things you hope to publish.

To help you get started, here are a few questions:

• Why are you blogging publicly, rather than keeping a personal journal?
• What topics do you think you’ll write about?
• Who would you love to connect with via your blog?
• If you blog successfully throughout the next year, what would you hope to have accomplished?

You’re not locked into any of this; one of the wonderful things about blogs is how they constantly evolve as we learn, grow, and interact with one another — but it’s good to know where and why you started, and articulating your goals may just give you a few other post ideas.

Can’t think how to get started? Just write the first thing that pops into your head. Anne Lamott, author of a book on writing we love, says that you need to give yourself permission to write a “crappy first draft”. Anne makes a great point — just start writing, and worry about editing it later.

When you’re ready to publish, give your post three to five tags that describe your blog’s focus — writing, photography, fiction, parenting, food, cars, movies, sports, whatever. These tags will help others who care about your topics find you in the Reader. Make sure one of the tags is “zerotohero,” so other new bloggers can find you, too.